První dny jarní.

Zimní kabát jsem zahrabala hluboko do útrob skříně a už o něm nechci slyšet ani slovo. Vytáhla jsem jarní, který je by the way naprosto totožný až na to, že má o vrstvu méně. Kozačky jsem hezky nakrémovala, uložila do krabice a s plnou parádou vytáhla oxfordky, polobotky a balerínky. Kalendář si může říkat co chce, já mu nevěřím. Oficiálně hlásím, že přišlo jaro. 

Ptáci začali zpívat, ve vzduch je cítit taková ta vůně hlíny, co k jaru neodlučitelně patří, je nad nulou (8 stupňů, whow!), nesněží (!) a celé dny už svítí slunce. Dají se nosit krátké sukně bez rizika omrzlin. Z postele vylézám po ránu dobrovolně (ehm tedy ne že bych z ní vyskočila radostí, že už je zase ráno, ale aspoň mě z ní nemusí tahat jeřábem), protože venku už je světlo a ne tma jako v pytli. 

Když jsem v pátek v Brně pozorovala zapadající slunce a sem tam poletující sněhové vločky, říkala jsem si, jak je to krásné, protože je to jistě poslední letošní sníh. Pak jsem přijela domů a poránu se nestačím divit - ono chumelí. Chumelí už dva dny. Tomu se říká ironie. A tak se choulím do těch největších a nejteplejších svetrů, které doma nacházím, piju horký mátový čas a neustále doufám v jaro. Zimo, zimo, už tě nechci ani vidět!