Jak jsem si sbalila kufry do Švédska.

Tak nějak zjišťuji, že jsem si do Švédska nesbalila úplně tu správnou garderóbu. Ale co chtít, když jsem byla omezena velikostí dvou tašek? Když jsem doma stála před svou plnou skříní a čekal mě úkol zabalit na pět měsíců to nejnutnější, trochu jsem panikařila. Nejprve to byla hora šatů, ze které jsem tak dlouho vybírala, až mi zbyly dva úhledně srovnané komínky. Malé komínky, nutno podotknout. Doma jsem nechala všechny krásné šaty, což mi doteď drásá srdce. 

Asi polovina mých věcí je tu černých, protože černá se přece se vším dobře kombinuje. Maminka to neschvalovala, prý budu na své svěřenky působit příliš morbidně. Jeden chytrý člověk podotkl, že černá sice ladí se vším, ale taky s černou. Ano, oba měli pravdu a já tluču hlavou do stropu a chodím černočerně. Občas hnědý svetr.

Chybí mi tu teplé ponožky a taky jsem si vzala málo teplých svetrů (protože ten krásný teplý šedý vlněný se prostě už do kufru nevešel). Teď ještě dobré, ale co budu dělat v říjnu? Vidím to tak, že umrznu. Život mi naštěstí zachraňuje (černá) softshellová bunda.

 

Učím se žít bez zbytečností a obejít se bez věcí, bez kterých jsem se doma neobešla. Zjišťuju, že k životu toho člověk moc nepotřebuje, ale občas je to tvrdé.

P.S. O tom, jak peču ve Švédsku si přečtěte společně s děvčetem u plotny!