Z deníku au-pair. Díl třetí.

Jak mi tu chybí známí lidé. Jak nemám kde utrácet, a daně jsou zlo. O tom, jak hodné tu mají babičky. Švédové a alkohol. O výchově dětí ve Švédsku. O tom, k čemu se ještě dá využít levná pracovní síla au-pair.

Začíná mi tu být smutno. Chybí mi přátelé, ruch Brna a zvonění šalin. Není tu nikdo, když nepočítám staré babičky a zemědělce. Míním tím osoby mého věku, se kterými bych mohla prohodit pár slov. Avšak sociální sítě fungují a spolupráce české a švédské pošty taky klape. Čas od času mi přijde dopis a tak vím, že se na mě doma nezapomnělo. Naposled jsem si popovídala (nad kafem a sušenkama) s učitelkou ze školky, která úplně chápe, jak mi je. ,,Kolik týdnů tu ještě budeš?“, ptala se mě. ,,Týdnů? Ještě tři měsíce!“

Jak už jsem psala dříve, obchody se tu moc nevyskytují, a tak nemám moc příležitostí rozházet své těžce vydělané peníze. Jen když jsem v Göteborgu, dělám si radost. Naštěstí se tam často nedostanu… Se zdejšími daněmi však nejsme kamarádi. Tvoří celou čtvrtinu mého výdělku (schválně si to spočítejte…)! Švédsko má totiž velmi silný sociální stát, kam všechny tyto peníze odcházejí a pak se pomáhá potřebným.

Švédské babičky jsou zlaté. Jedna mluví česky a umí výborné halušky. Je krásné mít tu někoho, kdo na mě mluví rodnou řečí mezi vší tou švédskou řečí. (Jen odbočka, když už jsme u té češtiny. Začínám dělat vážné chyby v gramatice, plete se mi mně/mě a dokonce i/y. Cítím se hrozně.) Druhá babička skvěle peče a krásně se s ní (švédsky) povídá. Jednou jsem si u ní přepisovala pár švédských receptů z knihy ,,Sedm druhů koláčů“ (ve Švédsku panuje starý zvyk, kdy se má návštěvám předkládat sedm druhů sušenek, koláčů a drobného pečiva, v praxi se to však samozřejmě nedodržuje) a představte si, ona když příště přijela na návštěvu, mi jeden výtisk té knihy koupila! Že takto to nejde a když ráda peču, měla bych zrovna tuto kuchařku mít. Je zlatá.

Stává se ze mě abstinent. Švédský alkohol je drahý a od určité hranice se prodává pouze ve specializovaných obchodech Systém Bolaget, který se sice nachází v každém větším městě, ale otevírací doba je krátká. A opět daně, samozřejmě. Seženete tu i české pivo, to tu má skvělou pověst! Třetinka za 56,- SEK, nepřešla by vás chuť?

Švédské ceny jsou stejně jako ty české, možná o malinko nižší. Jen se musí násobit třemi. Ze začátku jsem všechno přepočítávala, ale končím s tím, protože dort za 120 Kč bych si u nás nikdy(!) nedala. Jiná zem, jiný mrav.

Švédská výchova je poněkud specifická. U nás v Česku je naprosto obvyklé, že rodiče rozhodují, co dítě smí a nesmí, co bude jíst, co si vezme na sebe a tak dál. Ne však tady. Všechny výše zmiňované činnosti závisí výhradně na dětech, které se učí být samostatné a, české děti, promiňte mi to, jsou rozumnější. Pochopí, když jim něco vysvětluji a nezačnou řvát kvůli každé hlouposti. Tedy, občas ano, ale přeci jen, co chtít po tříleté slečně? Uhodit dítě? Neexistuje! Nesmím na to ani pomyslet, neb bych tím porušovala dětská práva. Ale že je to občas škoda. A jestli jsou tu děti rozmazlené? Naprosto, ale však oni časem zmoudří. Třeba na vysoké.

Vzdálenosti mezi civilizací jsou také neuvěřitelné. Švédsko je obrovské (do Prahy to mám blíž než na nejsevernější bod této země), ale obyvatel má asi 8 milionů. Než se někam dopravíte, trvá to, ale pro Švédy je to vlastně blízko. Jeli jsme hodinu a půl průměrnou rychlostí 90 km/h a ono to bylo kousek, jak řekla maminka. Divné, ale co s nimi. Je to tu potřeba, protože v okolí nic pořádného (kromě polí) není. A už i já začínám chápat, že 40 km je kousek a je zbytečné více to řešit. Chceš něco vidět? Tak si tam dojeď!

Švédi jsou národ otužilí. Je-li venku dvacet stupňů (déšť, vítr, zataženo? …nepodstatné), jedeme se skoro vždycky koupat. Já mrznu, holky to nerozhodí. Zase ale nejsou skoro vůbec nemocné. Voda je sice ohřívaná, ale mrznu v ní i tak. Jsem zhýčkaná českým létem. Mimochodem, švédské léto je něco mezi jarem a podzimem, spíš zima, často prší, občas slunce, ale pak zas prší. Průměrné teploty: 15 – 20 stupňů. Toto léto se však jevilo spíše jako nadprůměrné, téměř dva týdny bylo 25 stupňů, ani kapka deště a hrozilo, že nám vyschne studna. Jsem já to nakonec ve Skandinávii? Ale návrat k normálu. Je srpen, docela zima a déšť se se slunce střídá v průměru třikrát denně, dneska už pětkrát.

Letos malujeme dům. Bude krásně slunečně žlutý. Malujeme taky stodolu, načerveno. A já jsem toho součástí. Já, která jsem byla zvyklá, že podobné práce jsou mužská práce, kterou udělá bratr, se tu teď činím a vybírám si to za celý svůj život. Trhám kopřivy, jako v pohádce Sedmero krkavců. Ale nebojte, není to nijak hrozné, naopak, je to docela sranda a vyzkoušet se má všecko.

Švédsko celkově není striktní, co se rozdělení ženské a mužské práce týká. Panuje tu rovnost mezi muži a ženami a chlapečci si klidně můžou hrát s panenkami. Tatínci můžou nakupovat a umývat nádobí nebo uklízet doma. A křehké dívky jako já můžou malovat stodolu.

Podnikli jsme dovolenou a viděli krásná místa, mimo jiné Stockholm, nejnádhernější město plné vintage obchůdků, stylových kaváren a Švédů a Švédek. Psala jsem si cestovní deník, abych nic nezapomněla. Lovili, vařili a jedli jsme raky, kteří k srpnu patří.

Nakonec o tom, že jsem se konečně adaptovala. Po večerech mi není smutno, šaty mi už taky nechybí, přenesla jsem se přes to, že je tu prostě a mít nebudu. Tečka. Nakupuji tu sice jen sem tam, přesto je mi záhadou, jak to všecko nakonec odvezu. A došly mi české knihy ke čtení.