Z deníku au-pair. Díl sedmý.

Jak jsem se dostala do Stockholmu a nevěřím svému štěstí. O Švédech, tmě a otevírací době. Jak se vychovávají děti. O tramvajích a cyklistech a malý úvod do švédštiny.

Jsem stále ve Švédsku, jen na jiném místě a u jiné rodiny. Ačkoli jsem srovnávat nechtěla, musím. Srovnat místo, odkud jsem přišla s tím, kde jsem teď. Každé byl jiný svět, tak diametrálně odlišný, že je to pro pochopení opravdu nutno zažít. Venkov byl jako kupa sena a hledej v ní špendlík. Stockholm je jako Tiffani, klenotnictví plné perel a člověk neví, kterou vybrat dřív. Tolik je možností a míst, která musím vidět a ještě víc, která vidět nestihnu, protože na to pět týdnů nestačí. Vzpomínám na ty dvě skvělé venkovské holčičky a chybí mi. Místo nich tu mám dvě děti ještě o kousek mladší, které už mi taky přirostly k srdci. To víte, když oni moc nezlobí…

Dostala jsem se do čtvrti Östermalm, nejbohatší a nejsnobštější čtvrti celého Stockholmu. Sháníte-li kabelku Prada, tady ji mít budou. Zaručeně. Když jsme v létě s mou první rodinou navštívili Stockholm, ukazovala mi maminka Teresa Drottninggatan, hlavní nákupní ulici ve městě. Skvěle, řekla jsem si, sem se stejně nikdy nepodívám. A teď? Bydlím čtvrt hodinky chůze odtud. Pořád mi to nedochází. Bydlím vlastně kousek od všeho. Kousek od královského paláce a hradní stráže, kousek od Strandvägen, kolonády podél pobřeží, kousek od nejlepší pekárny ve městě. Kousek od spousty parků a tolika kaváren, že je ani za život všechny projít nejde. Kousek od Skansenu a Junibacken, kouzelného muzea pohádek Astrid Lindgren. Bydlím v krásném historickém domě kousek od centra. Bydlím na Riddargatan, Rytířské ulici. Společnost mi tu dělá jezevčík, který se mi s oblibou zavrtává do postele, a moji svěřenci of course, roztomilá kudrnatá holčička a tří a půlletý chlapeček s ryze švédským sestřihem, který má rád Pipi Dlouhou Punčochu. Kousek od mého nového domova postavili zimní kluziště. Nejkrásněji je tam večer, kdy jsou okolní stromy obaleny do záře malých světýlek, a hraje hudba. Jen já tu nemám brusle, ach jo.

Stockholm je nádherné město. Okamžitě jsem si ho zamilovala. Je plný úzkých uliček a trošku tím připomíná Prahu. Ale jen malinko, protože se rozkládá na čtrnácti ostrovech a skoro odevšad je to blízko k vodě. Některé ostrovy jsou obrovské, některé malinké, třeba Gamla Stan, nejstarší historické centrum, kterým za chvilku projdete. Anebo neprojdete, můžete se totiž donekonečna procházet okolo vysokých domů a kavárniček lákajících dovnitř uličkami dlážděnými kočičími hlavami. Město se rozkládá na ostrovech různě vysokých a tak tu metro tu chvílemi jezdí v úrovni silnice.

H&M je švédský národní řetězec a v okolí oné Drottninggatan leží jejich obchodů nespočet. Průměrně ob dva obchody s jinou značkou. A já? Začala jsem se H&M systematicky vyhýbat. Nejenže je to tu nejlevnější obchod a všichni, prostě všichni chodí oblékaní odtud. Jejich kolekce se mi zdají sezonu od sezony průsvitnější a na to už odvahu nemám. Ale no dobře, vyhlédla jsem si tam svetr, víte jak, bude zima, všichni nosí kabáty, tak s v něm třeba nikoho nepotkám. A když jo, moje blbost.

O výchově dětí podruhé. Švédské děti jsou ve srovnání s českými jiné a je s nimi jinak zacházeno – jako s plnohodnotnou osobou, která má názor a má právo ho říct a prosadit. Tam, kde by český rodič vlepil dítěti pohlavek s tím, že je drzé, a prostě zařval, ať toho okamžitě nechá, tam si švédský rodič k dítěti sedne a celou situaci mu vysvětlí. Vysvětlí, proč zrovna tohle dělat nemůže a ani u toho nemusí zvýšit hlas, aby to to maličké pochopilo. Protože dítěti je k ničemu vědět, že udělalo špatně něco, o čem vlastně netuší, co na tom špatně je. Je potřeba zdůvodnit. Klidně dvacetkrát, ale musí porozumět. Ze Švédských dětí tak vyrůstají stvoření samostatná a sebevědomá, neb jsou často chválena a oceňována. Jede-li rodina na dovolenou, otážou se rodiče samozřejmě i dítěte, kam by chtělo, protože jeho hlas má cenu. Je to jiný svět a funguje jim to. Ty zdejší děti jsou prostě jiné.

Kdybyste si jen dovedly představit množství kaváren a pekáren zde se vyskytujících. Říká se, že Brno je město kavárenské. Ale proti Stockholmu? Pche. Kavárna na každém rohu a pekárna za ním. A vím proč. V zimě je zima tak ukrutná a tma tak tmoucí, že bez té kavárny s útulnou atmosférou a vůní skořice by Švédi umrzli, venku se více jak deset minut čistého času vydržet nedá. Tak akorát do té kavárny dojít. A stejně, sníh se pozoruje nejlépe z tepla a pohodlí. Mým osobním tipem se stalo Espresso House, síť kaváren ve Skandinávii, kde mají ten nejúžasnější čokoládový cheescake. A když si budete chtít dát to jejich pořádné kafe, ptejte se po bryggkaffe anebo vanlig

kaffe (obyčejné kafe), oni už budou vědět. Můžete si dolévat dle libosti, to zbožňuju. A posypejte si ho kardamomem, to je lahodnost největší. V každé kavárně a restauraci si navíc můžete bezplatně dát vodu, obyčejnou kohoutkovou, to jen u nás s tím máme problém. (A tak pijeme pivo, které je levnější než ta minerálka a když to řeknu před Švédy, přála bych vám vidět jejich ohromený výraz.) Občas se mi v některé kavárně stane, že začnu švédsky a v momentě, kdy se dopustím gramatické chyby, přeskočí obsluha do angličtiny. Ale to tedy ne, já se nedám a pokračuji švédsky, samozřejmě. Je to „kdo s koho“, ale vždycky dostanu, co chci.

Švédové vědí, jak vyzrát na tmu. Stmívat se začíná po třetí odpolední a bude to horší. A proto skupují lampičky. V každém okně každého domu stojí lampa a svítí. Osobně se domnívám, že systematicky a podle přesně daného systému vykupují všechny obchody s elektronikou, oddělení „světla“. A tak v zimě celé Švédsko útulně září a krásně se to pozoruje a nejlépe z nějaké kavárny nad hrnkem něčeho dobrého.

Švédské obchody otevírají v 10 ráno. Což je zatraceně pozdě pěkně mě to irituje. Já, která vstávám v 7 a okolo deváté už se někde procházím. Procházím spícím městem. V sobotu v 11 a v neděli často vůbec. Švédi o víkendech nesnídají, protože se budí až na oběd. V sobotní ráno potkáte jen turisty. Všecky krásné Švédsky vycházejí ven až kolem dvanácté, do té doby spí po party noci předcházející. Tak to tu chodí.

Švédové příliš nelpí na věcech. Když se něco rozbije, svět se nezboří. Je to o lidských vztazích. Je to jiný přístup k životu. Protože miska v Ikea se koupí a auto je přece pojištěné. Teda ne že bych se odvážila sednout za volant toho zdejšího nablýskaného aninevímčeho.

Na přechodech se může na červenou, pokud zrovna nejede žádné auto, autobus, cyklista anebo tramvaj. Žádná pokuta nehrozí. A když chybí semafory, švédští řidiči zastavují a chodce pouštějí. (Máme se od nich co učit.) Jezdím tu na kole a jistojistě porušuju veškerá pravidla silničního provozu, jako třeba kdo má teda tu přednost, jestli já nebo automobil a co znamená tady ta značka. Ale je to dobré, pojištění mám, že.

Starší lidi v tramvajích Švédové sednout nepouštějí, což mě jinak ve srovnání s jejich slušným chováním zaráží. Jízdenky kontroluje průvodčí a má svoje kouzlo, když vás po ránu pozdraví sympatický pán. Galantnost celkově se u mladších ročníků příliš nevidí. Dveře vám neotevřou a tašku nevezmou. Zlatí čeští kluci. Jen můj svěřenec Felix je poklad a ty dveře mi vždycky podrží.

O jazycích. Švédština má kromě klasické abecedy navíc písmenka ö, ä a å. Když přibude přeškrtnuté o, je to norština. Když to zní směšně, bude to nejspíš dánsky. A finštině nerozumí nikdo, to je španělská vesnice.

Koupila jsem si drahou bundu. Měla jsem trochu černé svědomí, neb mírně (co mírně, pořádně!) zruinovala můj rozpočet. Ale. Jak řekla má kamarádka ve stejné čtvrti a věnující se stejné práci: „Jsme sakra au-pair na Östermalm, tak podle toho musíme vypadat.“