Z deníku au-pair. Díl osmý.

Jak se mi to krátí, už vážně. O sněhu a ne zrovna povedených perníčcích. O půjčování knih, místních mužích a tykání. O pohlednicích, frontách a bleších trzích.

Je toho tolik, o čem psát. A tak málo času to vše sepsat. Jsem ve Stockholmu měsíc a za dva týdny už jedu domů. Definitivně. Mapu města neustále nosím v kabelce, avšak téměř ji již nevytahuji, protože se ztrácím míň a míň. Mám však pocit, že jsem teprve přijela a to už zase musím pryč. Tam, kde se říká domů. Zrovna, když jsem se aklimatizovala na severské podmínky a nakoupila teplé svetry, zas abych to všecko zabalila. Po večerech proto panikařím, jelikož jsem toho ještě tolik neviděla! Musím do Skansenu, prozkoumat Staré město, přečíst milion knih (dobře, jen patnáct, ale i to je pořádný stoh!).

Můj švédský tatínek Thomas je stylový prošedivělý Švéd. V dobách svého mládí byl fotomodelem a zatraceně mu to seklo. Každé ráno si žehlí košili (sám!) a chystá nám ke snídani ovocný salát. To se potom dobře vstává. Až na tu tmu. Když se probudím v půl osmé a venku temno, vylézat se mi nikam nechce. Tma je vskutku zákeřná. V půl třetí je západ slunce a ve tři už opět skoro tma. Thomas prohlásil, že u nás je tma vlastně až kolem čtvrté, tak to takový rozdíl přece není… Není? To je teda sakra rozdíl, pojďte si to zažít sami.

Děti mám hodné, jak jen děti umí být. Občas pláčou a vztekají se, avšak po většinu času jsou hodné. A roztomilé, ale to snad netřeba dodávat, z fotky je to myslím absolutně jasné.

Do Stockholmu přišel první sníh, spíše sněhodéšť, abych byla přesná. Měl přijít zítra, přišel dnes. Obloha byla tmavá, v 11 to vypadalo jako ve tři, kdy už je skoro noc, a já jsem si hned říkala, jestli z toho temna nezaprší. Dokonce zasněžilo. Už je holt prosince, Kristino. A jsem z toho šťastná jako malé dítě. K tomu jistě přispívá i lahodná káva s kardamomem, kterou jsem si dala, a návštěva toho nejkrásnějšího hračkářství, co jsem kdy viděla. Má drahá bunda prošla zkouškou odolnosti proti vodě. Taktéž boty, které se co do odolnosti vyrovnají gumákům.

Máme stromeček. Protože je advent. A v okně lampy ve tvaru hvězd, stejné mají v okně každé domácnosti, v každé ulici každého města Švédska a určitě taky v Norsku, Dánsku a Finsku. Když jdu setmělou ulicí (kterýžto případ zde kvůli nedostatku světla na reálnosti nepostrádá), hvězdy, lampy a svíčky září odevšad. Švédové v oknech nemají záclony. Nikde. Z čehož vyplývá, že všichni všem všude vidí. A že jeden občas vidí věci…

Peču tu. Ne vždy však upeču, co jsem chtěla. Měly to být vánoční perníčky podle babiččina receptu. Jenže já jsem trdlo. Místo 5 dkg másla jsem do toho těsta nacpala půl kila a pak se mám co divit, že mouky musím pořád přisypávat a přisypávat… No nic, matematika nikdy nebyla mojí silnou stránkou. A ve svém věku už na to mám lidi. A tak jsem vytvořila originální recept na máslové sušenky, co chutnají po perníčcích. Ale že jsou… Zato architektonicky jsem na tom zdatně, perníkovou chaloupku jsem nejenom správně narýsovala pravítkem bez rysky, ale i vykrojila a upekla a úspěšně poskládala. Zde vidno, že ani psát blog o jídle nerovná se úspěchu. A koupila jsem si kuchařku. O dortech. Jenom o dortech. Brousila jsem si na ni zuby už pár let a konečně je má. Asi chápete, co teď budu všem péct na narozeniny.

V knihovně se prvotně půjčují knihy, to je snad každému jasné. Tady? Když táhnu ten svůj těžký stoh patnácti knih, podivně si mě prohlíží… Ona si opravdu půjčuje knížky a to je jako bude číst nebo co? Jiný kraj, jiný mrav. Mohla bych si je taky stáhnout, že, ale proč bych to dělala? Proč je v tom případě někdo tiskl? K mému mobilu se okolo vyskytující se lidstvo staví podobně. Stará Nokia, ale displej je barevný, na to pozor. To má být vtip či co? Vidím tu otázku v očích všech okolo… Jen počkejte, až můj mobil začne být vintage, přijde zase do módy, a pak si povíme, kdo je tu out.

Celé město je jako z pohádky, vyzdobené světýlky provoněné perníčky pepparkakor a šafránem. Vánoce už jsou i v IKEA a drahém obchodním domě NK, který má každý rok originální výzdoby s hýbajícími se postavičkami a vánoční hudbou, na které se jezdí dívat i stockholmské školky. Stockholm je mimochodem pro Čechy jedna z top tří předvánočních destinací, věděly jste to?

O víkendech jsou bleší trhy.  Takové ty správné se starými krámy, se kterými už si nikdo neví rady. Kousek od našeho domu se každou neděli jeden takový pořádá, plný gramofonových desek, starých bot a šatů, porcelánových hrníčků a hromady zbytečností. Staré věci jsou tu teď v módě. Taktéž obchůdků s takovými starožitnostmi a starými šaty je spousta, Myrorna, Emmaus a Beyond Retro na Drottningsgatan, nakupuje tam i ElsaBillgren a mají tam poklady, ovšem ty ceny se cihle zlata často vyrovnají.

Švédové nelžou a navzájem si věří. Jsou národ pravdomluvný a nenapadlo by je vám nevěřit, protože takové věci slušně vychovaní lidé nedělají. Jsou zdvořilí a nápomocní, a pokud můžou, rádi pomohou a neoboří se na vás. Avšak. Švédové se na veřejnosti příliš nesmějí, rozhodně ne nahlas a takovým tím přirozeným způsobem a vůbec nejsou spontánní. Všecko vědět tak týden dopředu, s tím tu daleko dojdete. Pozor na čas. Nechoďte pozdě, začíná se přesně anebo ještě dřív.

Švédští muži jsou záhadou naprostou. Obestřeni tajemnem jsou těžko pochopitelní a z jejich chování se nedá poznat, co vlastně chtějí. Tedy ženy to neví, aby bylo jasno. Na mě to zkoušel jen jakýsi opilý Erik v baru, ale nejsem jediná, která ve Švédsku žije, že. Zdejší mužstvo často neodpovídá na dotazy a o spontánnosti už zmínka padla, v tom jsou zabití. Galantnost postrádají, a že za účet v kavárně platí děvče, je běžné. Přátelství v našem věku těžko navázat. Švédové navazují vztahy v dětství a taková přátelství jim vydrží na celý život. A tak tu žádné kamarády nemám.

Ve Švédsku se všem tyká. Vyká se jen králi. Popravdě nevím, jak bych s králem mluvila. Asi bych do toho míchala to tykání a byla prudce nezdvořilá. Je sympatické, že všichni jsou si rovní a hlavně nemusím přemýšlet, jak tu osobu oslovit. Začnu s tím švédským hej a ono se to nějak vyvrbí. Na oslovování tituly se tu nehraje, ve většině případů si jej dotyčný ani nepíše ke jménu. Titul? No a? Ukaž, co umíš.

Nikde v hospodách, barech, restauracích a kavárnách se nekouří. Víte, co to znamená? Že nepřijdu domů smradlavá jako popelník. U vstupních dveří stojí „ordningsvakt“, ochranka hlídající pořádek a kontrolující vaši legitimaci. Na švédské párty doporučuji oblečení ve všech odstínech černé, takto mezi Švédky zapadnete a budete zaručeně in. Ochutnala jsem nejlahodnější pivo svého života – Guiness. Chutnalo jako pivo se šlehačkou. A bylo za 70 SEK (krát tři prosím), oujé. Jdete-li ve Švédsku na party, vemte si s sebou alkohol vlastní. Je tu tak drahý, že si prostě každý musí přinést to, na co má chuť. Jinak by to pořadatele oné párty zruinovalo.

O frontách. Jedná se zřejmě o druh národního sportu. Kde může být fronta, tam je, a nikomu to nevadí, Švédsky spolu dál vesele štěbetají či mluví do svého supermoderního iPhone.

Oni tu nemají normální papírnictví? Ani drogerii? Ani chleba, který není sladký? Co že je to za zemi? Nějak jsem přeslechla, jak se to tu jmenuje… Tedy. Papírnictví, takové to klasické, jako u nás, je tu téměř k nenalezení. Chcete-li sešit, obyčejný bílý nelinkovaný, nechejte si ho importovat z ČR. Drogerii nenajdete, musíte buď do lékárny, do potravin, kde mají takové ty základy, anebo do parfumerií a obchodních domů Åhlens, kde mají všechnu drahou kosmetiku. A chleba? Surdegsbröd je tomu našemu nejpodobnější, ale stejně, není to ono.

Hezký pohled nenajdete. Pohledy jsou zlo, už několikrát jsem domů chtěla poslat pozdrav, ale obstojný jsem neobjevila. Zajdu nejspíš i pro ty kýčovité, jinak mě doma ukamenují, co že nepíšu. No nic, jdu napsat. A napíšu ještě i vám, jednou a naposledy, díl poslední o tom, co mě Švédsku naučilo a jak "responsible and a social person" jsem. Mám na to papír, bacha na mě.