Z deníku au-pair. Díl druhý.

O tom, jak jsem musela oželet svůj šatník a sbalit si dva kufry. O mojí nové rodině, aneb seznamte se, familj Andersson. Jak začínám sportovat a protože to myslím vážně, přivezla jsem si sportovní tenisky a softshellovou bundu. Jak mám takovou spoustu volného času, že až nevím, co s ním. 

 Tak nějak zjišťuji, že jsem si do Švédska nesbalila úplně tu správnou garderóbu. Ale co chtít, když jsem byla omezena velikostí dvou tašek? Když jsem doma stála před svou plnou skříní a čekal mě úkol zabalit na pět měsíců to nejnutnější, trochu jsem panikařila. Nejprve to byla hora šatů, ze které jsem tak dlouho vybírala, až mi zbyly dva úhledně srovnané komínky. Malé komínky, nutno podotknout. Doma jsem nechala všechny krásné šaty, což mi doteď drásá srdce. Asi polovina mých věcí je tu černých, protože černá se přece se vším dobře kombinuje. Maminka to neschvalovala, prý budu na své svěřenky působit příliš morbidně. Jeden chytrý člověk podotkl, že černá sice ladí se vším, ale taky s černou. Ano, oba měli pravdu a já tluču hlavou do stropu a chodím černočerně. Občas hnědý svetr. Chybí mi tu teplé ponožky a taky jsem si vzala málo teplých svetrů (protože ten krásný teplý šedý vlněný se prostě už do kufru nevešel). Teď ještě dobré, ale co budu dělat v říjnu? Vidím to tak, že umrznu. Život mi naštěstí zachraňuje (černá) softshellová bunda. Učím se žít bez zbytečností a obejít se bez věcí, bez kterých jsem se doma neobešla. Zjišťuju, že k životu toho člověk moc nepotřebuje, ale občas je to tvrdé. 

 Už jsem tu, v mém novém pokoji, který je k mé smůle nejchladnější v domě. Teď tedy nastává ona očekávaná představovací chvíle. Maminka Teresa. Narozena ve Švédsku, avšak mluví česky (juch!) neb její maminka je Češka a otec Slovák, emigrovali do této země v 68. Tatínek Mattias, naprostý Švéd a zemědělec. Moje svěřenky, Julia (6) a Johanna (3), dvě docela blonďaté holčičky, které mě, pokud v dohledu není vyšší autorita, už vcelku respektují. Lillekissen, kočka (spíš kocour) domácí, stvoření o velikosti menšího psa, kterému pravidelně dupu na ocas. Nemá se tam rozvalovat. A když se zrovna nikde nerozvaluje, otírá se mi o nohy, abych ho pohladila, či loví myši. 

Mé povinnosti jsou pak následující. Ráno odvézt holky do školky, po třetí je vyzvednout, mezitím decentně uklidit dům a uvařit obědovečeři. Pak na ně dát pozor do šesté, kdy přijedou rodiče a zbytek dne strávit flákáním. Všechny maminky a (převážně šikovní mladí) tatínci mi ve školce (a vlastně nejen tam, ale kdekoli je potkám v okolních vesnicích) říkají Hej! Tedy švédsky ahoj. Milé a povzbuzující v této krajině, kde zakopnout o člověka se téměř rovná zázraku. 

 Abych se tu nenudila, začala jsem sportovat. Běhám tu celé dva a půl kilometru v těch neuvěřitelně pohodlných teniskách a připadám si…tak nějak né jako já. Já jsem přeci od přírody osoba nesportovní a lenivá, a kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že se budu na běh těšit, myslela bych, že to něco pořádně těžkého praštilo do hlavy. Ale je to tak, těch 15 minut je čas, který mám pro sebe a nikdo mi ho nemůže vzít. Přemýšlím při něm, občas odpovídám na milé hej a je mi blaze. Pak se vždycky vyčerpáním zhroutím a zhruba stejnou dobu, jakou můj sportovní výkon trval, se vzpamatovávám. Čtyři měsíce přede mnou, snad se to zlepší a uběhnu třeba i kilometry tři. Chodím na desetikilometrové pěší výlety, sbírám lesní jahody a sem tam i první borůvky. Jednou jsem ujela 46 km na kole a toto je, milé dámy, můj vrcholný sportovní zážitek, neb mám obavy, že už se nepřekonám (a asi k tomu ani nemám ambice). Skutečností je, že barnflicka (tedy slečna k dětem, jak se moje funkce nazývá) má spoustu volného času. Od osmi do tří, kdy jsou holčičky ve školce, mám volno. Trochu moc volného času. Stíhám dlouze snídat, vařit, číst švédského Harryho Pottera, znovu se učit hrát na klavír, flákat se, jíst dobré věci, spát, jezdit na kole… Přesto na mě často doléhá věc zvaná nuda, kterou už jsem doma (myšleno v Brně a na mojí rodné Moravě) dlooouho nepocítila. V týdnu jsme navštívili obrovský zábavní park Liseberg v Goteborgu, byla jsem až zmatená z počtu lidé, kteří se tam vyskytovali. Ach, civilizace. Jsem tu teprve tři týdny, ještě čtyři měsíce, co já si tu počnu? 

 Nakonec něco o jídle. Peču, jenže je to trochu komplikovanější. Má rodina v týdnu nejí sladkosti, holčičky cukr nesmí, protože není zdravý. Jen o víkendu, to si to pak pořádně vynahradí. Ale, tatínek, po zjištění, jak mě tato činnost naplňuje, koupil mi kvasnice, které zajisté něco naznačují. Takže co si zítra upeču, kanelbullar? Přivezla jsem si z domova dvě velké Studentské pečeti, zmizely během prvního týdne. Nejbližší obchod je 12 km ode mě, takže nakupovat nejezdím. Čokoládo ádijé! Na druhou stranu, ty jejich sladkosti jsou tak neuvěřitelně přeslazené, že je to možná dobře, alespoň nepřijedu o tunu těžší. Ochutnávám tu švédskou stravu a užívám si ji, je nějak jiná a lehčí než ta naše česká, ale přitom stejně sytá – může za to kvalita potravin? Jím tu (za dva) spoustu ryb, vepřového, čerstvých brambor a zeleniny, té doslova tuny. Taky vařím. Celé dva roky jsem se v Brně pracně učila odhadovat množství jídla pro jednu osobu a teď je mé snažení doslova v prachu, neb tu každý den vařím pro pětičlennou rodinu. No, aspoň se to pořádně naučím. A co tu postrádám? Chleba, ten se tu nevyskytuje. Veškerý švédský „pseudo“chleba je sladký. Takže sladký chleba s (pro změnu slaným) máslem a šunkou? V pohodě. Vítejte ve Švédsku! 

 Dnes jsem pročítala blog placataplaneta.blogspot.se a jen si říkám, jaké já to mám štěstí a neuvěřitelně zlaté holčičky na hlídání, rvou se v průměru jen 1 – 2x denně. Uf. Taky jsou docela rozumné, takže se jim dá spousta věcí vysvětlit a ony chápou. Vskutku zlatíčka. Děje se tu spousta věcí, o kterých bych vám chtěla povyprávět. Nejsou nijak důležité, ale dělají mi to tu hezčí. Kupa kuchařských knih zapůjčených v knihovně, fungující Skype, dopisy, které mi chodí, 25 stupňů a neuvěřitelně modrá obloha bez mráčku… věci, kterým se člověk musí usmát a ani nemusí vědět proč.