První jistebnické huštění

Jak jsme zahajovali cyklistickou sezonu v Jistebnici. Jeli na starých kolech přes pole, lesy, hory, doly a značné množství hospod. Poslední Huštění, ačkoli Huštění jsou v roce jen dvě, bicyklovou sezonu zahajující a uzavírající, jsem hrdě absolvovala před rokem a půl. Vytáhla jsem ze skříně starý vlněný svetr a baret, naleštila objektiv a jelo se.

Mafie v Brně.

Dnes se obracím na brněnskou část mých čtenářek. Protože mafie je v Brně. Mafie vraždí. A i vy můžete nahlédnou pod povrch navenek normálních, ale uvnitř odhodlaných mafiánů. 

A o co že to jde? Mafie je hra. Celobrněnská a dost (psychicky) drsná hra. Hra, ve které si osvojíte pár poněkud neobvyklých návyků. Naučíte se maskovat a být nenápadní. Jen co za sebou zavřete domovní dveře, budete se bát. Takový ten pocit v břiše, jako by vám tam poletovalo hejno motýlů. Taková ta nervozita a nejistota, že kdokoli z kolemjdoucích je váš vrah. Budete se vyhýbat davům. Budete se vyhýbat jednotlivcům. Zvláště jednotlivcům, kteří mají pravou ruku v kapse. V šalině budete vždy stát až vzadu. Už si nesednete. Všechny kolem sebe budete podezřívavě pozorovat a přesto budete chtít zůstat nenápadní. Nikdy si v šalině nebudete číst. Svému okolí dáte za úkol pozorovat všechny kolem a při podivných náznacích, nedejbože spatření bílé rukavičky na pravé ruce někoho jiného, dostanete signál anebo uslyšíte něco jako ,,zdrhej"! Pozor, tyto divné věci vás zůstanou ještě nějaký ten čas, co zemřete/nezemřete a vyhrajete. Potom si sednete v šalině a budete podivně klidní. Vmísíte se do davu a nebudete se bát, že vás někdo zabije. Přestanete se vyhýbat jednotlivcům a zvláště těm, kteří mají pravou ruku v kapse.

 Jde tedy zhruba o tohle. Na nějaký ten čas si budete hrát na mafiána, který má za úkol zabít oběť a tak ji stopuje temnými uličkami a zákoutími a až ji najde, zabije ji. Zabije ji bílou rukavičkou, kterou má na pravé ruce. Oběť se samozřejmě může bránit a tak, o tom více v pravidlech. Ale. Vy jste další oběť. Oběť někoho jiného, kdo loví vás. Nenechávejte si nekrytá záda. Je to kruh, který se neustále zužuje a zužuje a najednou vás lapí ten hezký kluk v šalině a vy jste skončila. Už to nejde vrátit. Pak se vám celým tělem rozlije pocit braha, protože ten stres už si můžete odpustit. Ale na druhou stranu vás bude mrzet, že je konec. Protože to byla sranda. Třeba stát hodinu před gymnáziem a čekat na oběť, která nakonec nevyjde ven (anebo jsem ji nepoznala?). K popukání. 

 A můj ubohý příběh? Takhle v 6:30 po ránu jsem jela do práce a sedla jsem si v šalině (vidíte? základní chyba). Kdo by mě chtěl zabít v tak nekřesťankou hodinu? A přece, zatímco si klidně čtu (ááá, další chyba), mi na rameno dopadne něčí ruka. A je to v pytli.

Jistebnické huštění

Jistebnické poslední huštění je jízda na starých kolech, takové uzavření cyklistické sezony. Koná se dvakrát ročně, ještě na jaře, jenže to je huštění první. Všichni opráší staré šaty ležící ve skříni (teplé ponožky nevyjímaje), dofouknou, naleští (a odzeraví) kola (pěkně těžká a bez převodů) a jede se. Jede se krátký okruh po okolí se zastávkami ve dvou hospodách, aby člověk na kole nepřimrzl. A večer přichází na řadu zábava, při které i někdo jako já může vyhrát cenu jen proto, že přijel z nejvýchodnějšího místa.

 Představte si hezkou jihočeskou vesničku kousek od Tábora, neustávající mrholení a mlhu tak hustou, že by se dala krájet. Podle slov obyvatel Jistebnice (a mé tetičky) je okolí vesnice krásné. Nemohu to posoudit, protože skrz tu mlhu jsem skoro nic neviděla, jen kus cesty před sebou a zorané pole vedle. Mlhu si naštěstí neskutečně užívám, je to takový můj osobní oblíbený živel, jelikož u nás na Moravě jí moc nezažijeme a podzim bez mlhy není podzim. I když se schopnost cítit a ovládat prsty po celém dni (s hlavně k večeru) vytrácí, stojí to za to. A tak pro milovníky všeho starého - na jaře hurá do Jistebnice!