Z deníku au-pair. Díl osmý.

Jak se mi to krátí, už vážně. O sněhu a ne zrovna povedených perníčcích. O půjčování knih, místních mužích a tykání. O pohlednicích, frontách a bleších trzích.

Je toho tolik, o čem psát. A tak málo času to vše sepsat. Jsem ve Stockholmu měsíc a za dva týdny už jedu domů. Definitivně. Mapu města neustále nosím v kabelce, avšak téměř ji již nevytahuji, protože se ztrácím míň a míň. Mám však pocit, že jsem teprve přijela a to už zase musím pryč. Tam, kde se říká domů. Zrovna, když jsem se aklimatizovala na severské podmínky a nakoupila teplé svetry, zas abych to všecko zabalila. Po večerech proto panikařím, jelikož jsem toho ještě tolik neviděla! Musím do Skansenu, prozkoumat Staré město, přečíst milion knih (dobře, jen patnáct, ale i to je pořádný stoh!).

Můj švédský tatínek Thomas je stylový prošedivělý Švéd. V dobách svého mládí byl fotomodelem a zatraceně mu to seklo. Každé ráno si žehlí košili (sám!) a chystá nám ke snídani ovocný salát. To se potom dobře vstává. Až na tu tmu. Když se probudím v půl osmé a venku temno, vylézat se mi nikam nechce. Tma je vskutku zákeřná. V půl třetí je západ slunce a ve tři už opět skoro tma. Thomas prohlásil, že u nás je tma vlastně až kolem čtvrté, tak to takový rozdíl přece není… Není? To je teda sakra rozdíl, pojďte si to zažít sami.

Děti mám hodné, jak jen děti umí být. Občas pláčou a vztekají se, avšak po většinu času jsou hodné. A roztomilé, ale to snad netřeba dodávat, z fotky je to myslím absolutně jasné.

Do Stockholmu přišel první sníh, spíše sněhodéšť, abych byla přesná. Měl přijít zítra, přišel dnes. Obloha byla tmavá, v 11 to vypadalo jako ve tři, kdy už je skoro noc, a já jsem si hned říkala, jestli z toho temna nezaprší. Dokonce zasněžilo. Už je holt prosince, Kristino. A jsem z toho šťastná jako malé dítě. K tomu jistě přispívá i lahodná káva s kardamomem, kterou jsem si dala, a návštěva toho nejkrásnějšího hračkářství, co jsem kdy viděla. Má drahá bunda prošla zkouškou odolnosti proti vodě. Taktéž boty, které se co do odolnosti vyrovnají gumákům.

Máme stromeček. Protože je advent. A v okně lampy ve tvaru hvězd, stejné mají v okně každé domácnosti, v každé ulici každého města Švédska a určitě taky v Norsku, Dánsku a Finsku. Když jdu setmělou ulicí (kterýžto případ zde kvůli nedostatku světla na reálnosti nepostrádá), hvězdy, lampy a svíčky září odevšad. Švédové v oknech nemají záclony. Nikde. Z čehož vyplývá, že všichni všem všude vidí. A že jeden občas vidí věci…

Peču tu. Ne vždy však upeču, co jsem chtěla. Měly to být vánoční perníčky podle babiččina receptu. Jenže já jsem trdlo. Místo 5 dkg másla jsem do toho těsta nacpala půl kila a pak se mám co divit, že mouky musím pořád přisypávat a přisypávat… No nic, matematika nikdy nebyla mojí silnou stránkou. A ve svém věku už na to mám lidi. A tak jsem vytvořila originální recept na máslové sušenky, co chutnají po perníčcích. Ale že jsou… Zato architektonicky jsem na tom zdatně, perníkovou chaloupku jsem nejenom správně narýsovala pravítkem bez rysky, ale i vykrojila a upekla a úspěšně poskládala. Zde vidno, že ani psát blog o jídle nerovná se úspěchu. A koupila jsem si kuchařku. O dortech. Jenom o dortech. Brousila jsem si na ni zuby už pár let a konečně je má. Asi chápete, co teď budu všem péct na narozeniny.

V knihovně se prvotně půjčují knihy, to je snad každému jasné. Tady? Když táhnu ten svůj těžký stoh patnácti knih, podivně si mě prohlíží… Ona si opravdu půjčuje knížky a to je jako bude číst nebo co? Jiný kraj, jiný mrav. Mohla bych si je taky stáhnout, že, ale proč bych to dělala? Proč je v tom případě někdo tiskl? K mému mobilu se okolo vyskytující se lidstvo staví podobně. Stará Nokia, ale displej je barevný, na to pozor. To má být vtip či co? Vidím tu otázku v očích všech okolo… Jen počkejte, až můj mobil začne být vintage, přijde zase do módy, a pak si povíme, kdo je tu out.

Celé město je jako z pohádky, vyzdobené světýlky provoněné perníčky pepparkakor a šafránem. Vánoce už jsou i v IKEA a drahém obchodním domě NK, který má každý rok originální výzdoby s hýbajícími se postavičkami a vánoční hudbou, na které se jezdí dívat i stockholmské školky. Stockholm je mimochodem pro Čechy jedna z top tří předvánočních destinací, věděly jste to?

O víkendech jsou bleší trhy.  Takové ty správné se starými krámy, se kterými už si nikdo neví rady. Kousek od našeho domu se každou neděli jeden takový pořádá, plný gramofonových desek, starých bot a šatů, porcelánových hrníčků a hromady zbytečností. Staré věci jsou tu teď v módě. Taktéž obchůdků s takovými starožitnostmi a starými šaty je spousta, Myrorna, Emmaus a Beyond Retro na Drottningsgatan, nakupuje tam i ElsaBillgren a mají tam poklady, ovšem ty ceny se cihle zlata často vyrovnají.

Švédové nelžou a navzájem si věří. Jsou národ pravdomluvný a nenapadlo by je vám nevěřit, protože takové věci slušně vychovaní lidé nedělají. Jsou zdvořilí a nápomocní, a pokud můžou, rádi pomohou a neoboří se na vás. Avšak. Švédové se na veřejnosti příliš nesmějí, rozhodně ne nahlas a takovým tím přirozeným způsobem a vůbec nejsou spontánní. Všecko vědět tak týden dopředu, s tím tu daleko dojdete. Pozor na čas. Nechoďte pozdě, začíná se přesně anebo ještě dřív.

Švédští muži jsou záhadou naprostou. Obestřeni tajemnem jsou těžko pochopitelní a z jejich chování se nedá poznat, co vlastně chtějí. Tedy ženy to neví, aby bylo jasno. Na mě to zkoušel jen jakýsi opilý Erik v baru, ale nejsem jediná, která ve Švédsku žije, že. Zdejší mužstvo často neodpovídá na dotazy a o spontánnosti už zmínka padla, v tom jsou zabití. Galantnost postrádají, a že za účet v kavárně platí děvče, je běžné. Přátelství v našem věku těžko navázat. Švédové navazují vztahy v dětství a taková přátelství jim vydrží na celý život. A tak tu žádné kamarády nemám.

Ve Švédsku se všem tyká. Vyká se jen králi. Popravdě nevím, jak bych s králem mluvila. Asi bych do toho míchala to tykání a byla prudce nezdvořilá. Je sympatické, že všichni jsou si rovní a hlavně nemusím přemýšlet, jak tu osobu oslovit. Začnu s tím švédským hej a ono se to nějak vyvrbí. Na oslovování tituly se tu nehraje, ve většině případů si jej dotyčný ani nepíše ke jménu. Titul? No a? Ukaž, co umíš.

Nikde v hospodách, barech, restauracích a kavárnách se nekouří. Víte, co to znamená? Že nepřijdu domů smradlavá jako popelník. U vstupních dveří stojí „ordningsvakt“, ochranka hlídající pořádek a kontrolující vaši legitimaci. Na švédské párty doporučuji oblečení ve všech odstínech černé, takto mezi Švédky zapadnete a budete zaručeně in. Ochutnala jsem nejlahodnější pivo svého života – Guiness. Chutnalo jako pivo se šlehačkou. A bylo za 70 SEK (krát tři prosím), oujé. Jdete-li ve Švédsku na party, vemte si s sebou alkohol vlastní. Je tu tak drahý, že si prostě každý musí přinést to, na co má chuť. Jinak by to pořadatele oné párty zruinovalo.

O frontách. Jedná se zřejmě o druh národního sportu. Kde může být fronta, tam je, a nikomu to nevadí, Švédsky spolu dál vesele štěbetají či mluví do svého supermoderního iPhone.

Oni tu nemají normální papírnictví? Ani drogerii? Ani chleba, který není sladký? Co že je to za zemi? Nějak jsem přeslechla, jak se to tu jmenuje… Tedy. Papírnictví, takové to klasické, jako u nás, je tu téměř k nenalezení. Chcete-li sešit, obyčejný bílý nelinkovaný, nechejte si ho importovat z ČR. Drogerii nenajdete, musíte buď do lékárny, do potravin, kde mají takové ty základy, anebo do parfumerií a obchodních domů Åhlens, kde mají všechnu drahou kosmetiku. A chleba? Surdegsbröd je tomu našemu nejpodobnější, ale stejně, není to ono.

Hezký pohled nenajdete. Pohledy jsou zlo, už několikrát jsem domů chtěla poslat pozdrav, ale obstojný jsem neobjevila. Zajdu nejspíš i pro ty kýčovité, jinak mě doma ukamenují, co že nepíšu. No nic, jdu napsat. A napíšu ještě i vám, jednou a naposledy, díl poslední o tom, co mě Švédsku naučilo a jak "responsible and a social person" jsem. Mám na to papír, bacha na mě.

Z deníku au-pair. Díl sedmý.

Jak jsem se dostala do Stockholmu a nevěřím svému štěstí. O Švédech, tmě a otevírací době. Jak se vychovávají děti. O tramvajích a cyklistech a malý úvod do švédštiny.

Jsem stále ve Švédsku, jen na jiném místě a u jiné rodiny. Ačkoli jsem srovnávat nechtěla, musím. Srovnat místo, odkud jsem přišla s tím, kde jsem teď. Každé byl jiný svět, tak diametrálně odlišný, že je to pro pochopení opravdu nutno zažít. Venkov byl jako kupa sena a hledej v ní špendlík. Stockholm je jako Tiffani, klenotnictví plné perel a člověk neví, kterou vybrat dřív. Tolik je možností a míst, která musím vidět a ještě víc, která vidět nestihnu, protože na to pět týdnů nestačí. Vzpomínám na ty dvě skvělé venkovské holčičky a chybí mi. Místo nich tu mám dvě děti ještě o kousek mladší, které už mi taky přirostly k srdci. To víte, když oni moc nezlobí…

Dostala jsem se do čtvrti Östermalm, nejbohatší a nejsnobštější čtvrti celého Stockholmu. Sháníte-li kabelku Prada, tady ji mít budou. Zaručeně. Když jsme v létě s mou první rodinou navštívili Stockholm, ukazovala mi maminka Teresa Drottninggatan, hlavní nákupní ulici ve městě. Skvěle, řekla jsem si, sem se stejně nikdy nepodívám. A teď? Bydlím čtvrt hodinky chůze odtud. Pořád mi to nedochází. Bydlím vlastně kousek od všeho. Kousek od královského paláce a hradní stráže, kousek od Strandvägen, kolonády podél pobřeží, kousek od nejlepší pekárny ve městě. Kousek od spousty parků a tolika kaváren, že je ani za život všechny projít nejde. Kousek od Skansenu a Junibacken, kouzelného muzea pohádek Astrid Lindgren. Bydlím v krásném historickém domě kousek od centra. Bydlím na Riddargatan, Rytířské ulici. Společnost mi tu dělá jezevčík, který se mi s oblibou zavrtává do postele, a moji svěřenci of course, roztomilá kudrnatá holčička a tří a půlletý chlapeček s ryze švédským sestřihem, který má rád Pipi Dlouhou Punčochu. Kousek od mého nového domova postavili zimní kluziště. Nejkrásněji je tam večer, kdy jsou okolní stromy obaleny do záře malých světýlek, a hraje hudba. Jen já tu nemám brusle, ach jo.

Stockholm je nádherné město. Okamžitě jsem si ho zamilovala. Je plný úzkých uliček a trošku tím připomíná Prahu. Ale jen malinko, protože se rozkládá na čtrnácti ostrovech a skoro odevšad je to blízko k vodě. Některé ostrovy jsou obrovské, některé malinké, třeba Gamla Stan, nejstarší historické centrum, kterým za chvilku projdete. Anebo neprojdete, můžete se totiž donekonečna procházet okolo vysokých domů a kavárniček lákajících dovnitř uličkami dlážděnými kočičími hlavami. Město se rozkládá na ostrovech různě vysokých a tak tu metro tu chvílemi jezdí v úrovni silnice.

H&M je švédský národní řetězec a v okolí oné Drottninggatan leží jejich obchodů nespočet. Průměrně ob dva obchody s jinou značkou. A já? Začala jsem se H&M systematicky vyhýbat. Nejenže je to tu nejlevnější obchod a všichni, prostě všichni chodí oblékaní odtud. Jejich kolekce se mi zdají sezonu od sezony průsvitnější a na to už odvahu nemám. Ale no dobře, vyhlédla jsem si tam svetr, víte jak, bude zima, všichni nosí kabáty, tak s v něm třeba nikoho nepotkám. A když jo, moje blbost.

O výchově dětí podruhé. Švédské děti jsou ve srovnání s českými jiné a je s nimi jinak zacházeno – jako s plnohodnotnou osobou, která má názor a má právo ho říct a prosadit. Tam, kde by český rodič vlepil dítěti pohlavek s tím, že je drzé, a prostě zařval, ať toho okamžitě nechá, tam si švédský rodič k dítěti sedne a celou situaci mu vysvětlí. Vysvětlí, proč zrovna tohle dělat nemůže a ani u toho nemusí zvýšit hlas, aby to to maličké pochopilo. Protože dítěti je k ničemu vědět, že udělalo špatně něco, o čem vlastně netuší, co na tom špatně je. Je potřeba zdůvodnit. Klidně dvacetkrát, ale musí porozumět. Ze Švédských dětí tak vyrůstají stvoření samostatná a sebevědomá, neb jsou často chválena a oceňována. Jede-li rodina na dovolenou, otážou se rodiče samozřejmě i dítěte, kam by chtělo, protože jeho hlas má cenu. Je to jiný svět a funguje jim to. Ty zdejší děti jsou prostě jiné.

Kdybyste si jen dovedly představit množství kaváren a pekáren zde se vyskytujících. Říká se, že Brno je město kavárenské. Ale proti Stockholmu? Pche. Kavárna na každém rohu a pekárna za ním. A vím proč. V zimě je zima tak ukrutná a tma tak tmoucí, že bez té kavárny s útulnou atmosférou a vůní skořice by Švédi umrzli, venku se více jak deset minut čistého času vydržet nedá. Tak akorát do té kavárny dojít. A stejně, sníh se pozoruje nejlépe z tepla a pohodlí. Mým osobním tipem se stalo Espresso House, síť kaváren ve Skandinávii, kde mají ten nejúžasnější čokoládový cheescake. A když si budete chtít dát to jejich pořádné kafe, ptejte se po bryggkaffe anebo vanlig

kaffe (obyčejné kafe), oni už budou vědět. Můžete si dolévat dle libosti, to zbožňuju. A posypejte si ho kardamomem, to je lahodnost největší. V každé kavárně a restauraci si navíc můžete bezplatně dát vodu, obyčejnou kohoutkovou, to jen u nás s tím máme problém. (A tak pijeme pivo, které je levnější než ta minerálka a když to řeknu před Švédy, přála bych vám vidět jejich ohromený výraz.) Občas se mi v některé kavárně stane, že začnu švédsky a v momentě, kdy se dopustím gramatické chyby, přeskočí obsluha do angličtiny. Ale to tedy ne, já se nedám a pokračuji švédsky, samozřejmě. Je to „kdo s koho“, ale vždycky dostanu, co chci.

Švédové vědí, jak vyzrát na tmu. Stmívat se začíná po třetí odpolední a bude to horší. A proto skupují lampičky. V každém okně každého domu stojí lampa a svítí. Osobně se domnívám, že systematicky a podle přesně daného systému vykupují všechny obchody s elektronikou, oddělení „světla“. A tak v zimě celé Švédsko útulně září a krásně se to pozoruje a nejlépe z nějaké kavárny nad hrnkem něčeho dobrého.

Švédské obchody otevírají v 10 ráno. Což je zatraceně pozdě pěkně mě to irituje. Já, která vstávám v 7 a okolo deváté už se někde procházím. Procházím spícím městem. V sobotu v 11 a v neděli často vůbec. Švédi o víkendech nesnídají, protože se budí až na oběd. V sobotní ráno potkáte jen turisty. Všecky krásné Švédsky vycházejí ven až kolem dvanácté, do té doby spí po party noci předcházející. Tak to tu chodí.

Švédové příliš nelpí na věcech. Když se něco rozbije, svět se nezboří. Je to o lidských vztazích. Je to jiný přístup k životu. Protože miska v Ikea se koupí a auto je přece pojištěné. Teda ne že bych se odvážila sednout za volant toho zdejšího nablýskaného aninevímčeho.

Na přechodech se může na červenou, pokud zrovna nejede žádné auto, autobus, cyklista anebo tramvaj. Žádná pokuta nehrozí. A když chybí semafory, švédští řidiči zastavují a chodce pouštějí. (Máme se od nich co učit.) Jezdím tu na kole a jistojistě porušuju veškerá pravidla silničního provozu, jako třeba kdo má teda tu přednost, jestli já nebo automobil a co znamená tady ta značka. Ale je to dobré, pojištění mám, že.

Starší lidi v tramvajích Švédové sednout nepouštějí, což mě jinak ve srovnání s jejich slušným chováním zaráží. Jízdenky kontroluje průvodčí a má svoje kouzlo, když vás po ránu pozdraví sympatický pán. Galantnost celkově se u mladších ročníků příliš nevidí. Dveře vám neotevřou a tašku nevezmou. Zlatí čeští kluci. Jen můj svěřenec Felix je poklad a ty dveře mi vždycky podrží.

O jazycích. Švédština má kromě klasické abecedy navíc písmenka ö, ä a å. Když přibude přeškrtnuté o, je to norština. Když to zní směšně, bude to nejspíš dánsky. A finštině nerozumí nikdo, to je španělská vesnice.

Koupila jsem si drahou bundu. Měla jsem trochu černé svědomí, neb mírně (co mírně, pořádně!) zruinovala můj rozpočet. Ale. Jak řekla má kamarádka ve stejné čtvrti a věnující se stejné práci: „Jsme sakra au-pair na Östermalm, tak podle toho musíme vypadat.“ 

Z deníku au-pair. Díl šestý.

O tom, jak jsem to tu mohla zabalit. O místní architektuře, o chladných Vikinzích, frontách, rovnosti a o tom, jak se píšou detektivky.

Balím to tu na venkově a jedu domů, vážené. Já naivka jsem si myslela, že tím to všecko končí. Že doma na Moravě vybalím věci, půlku jich vyhodím, druhou půlku hodím do prádla, přijedu do Brna, budu zase studovat a život půjde nějak dál. Stejně jako předtím, jen na mě bude po večerech čekávat můj milý a nebudu stíhat bakalářku. A tak jsem se těšila na beznadějné dobíhání šalin, všechny známé, maminčinu svíčkovou a přístup ke svému šatníku. Ach, já bláhová. Jedu domů, to ano. Na skok, na týden, pro zimní kabát a teplé ponožky. A hezčí oblečení bez skvrn nevypratelné povahy. Protože jedu zpět. Zpět do Švédska, do zimy a deště či sněhu, do plískanic a mrazivého podnebí, do předvánočního Stockholmu! Stockholmu, hlavního města švédského, který byl mým snem (což o venkově říct nelze), do civilizace, kde to žije, tepe a já nevím, co ještě. Určitě tam umrznu a budu na tu zimu v jednom kuse nadávat, ale víte jak. Bude Stockholm Fashion Week, bude před Vánocemi, budou trhy, bude (možná) sníh, budu bydlet v úplně centru a pět týdnů se starat o dvě až neuvěřitelně andělsky hodné děti, které umí česky. 

Kdybych byla bývala chtěla odjet v klidu domů, nesměla bych o svém dobrodružství coby slečny na hlídání veřejně psát. Protože právě přes Votoč vohoz mě nová rodina našla. Maminka se do Švédska vdala a snesla-li moje zdejší peprné články, myslím, že si sedneme. A tak zůstávám až do Vánoc a jak poznamenala moje vlastní maminka, u štědrovečerní večeře se snad sejdeme. Ano, mami. Mohla jsem odmítnout, samozřejmě, ale jistojistě bych toho litovala. Život je tak krásně nepředvídatelný a bylo by hloupé nevyužít příležitostí, co se vám cpou až pod nos. Věci se dějí a člověk neví jak.

Venkov ale zatracovat nechci. Naučila jsem se tu přece řídit. Nejdříve jsem jezdila po cestách širokých pro dvě auta a bylo to v klidu. Pak zavřeli blízký most a začala jsem jezdit cestami užšími, kde se protijedoucí auta vyhnou tak, že jedno vjede do pole. Avšak nároky na mé řidičské umění se zvyšovaly. Podél těch pro jedno auto úzkých cest byly rozmístěny tyčky s reflexními částmi, což mi přišlo přehnané. Ovšem jen do té chvíle, než jsem jela potmě a bez těch tyčí bych sjela do pole i bez toho protijedoucího auta. Nicméně takto se nijak vyhnout nedá, jelikož cestě do pole stojí v cestě ta tyčka a tak se modlím, aby ten naproti byl zkušený a chadnokrevný řidič a abych neodrala lak na autě. A tak mě venkov naučil řídit a ve městě to vše zas mileráda zapomenu. P.S. Slyšeli jste o věci zvané ohřívač motoru?

Za těch pět měsíců mi narostly vlasy o 5 cm (musím ke kadeřnici), naučila jsem se běhat celé tři kilometry a dokázala si, že se umím postarat o děti. Švédština, za kterou jsem sem jela, to je běh na dlouhou trať. Netvrdím, že jsem se nějak obrovitánsky naučila zdejší řeči, jen jsem nějak nahlédla pod pokličku všem těm gramatický pravidlům a jevům a jsem si jistější v kramflecích. Zrní jsem poslouchala asi milionkrát a popravdě mi tu po večerech vynahrazovalo českou mluvu. Ujasnila jsem si, že dokážu vydržet sama se sebou, být samostatná a zvládnout žít v cizí zemi. Po necelém půl roce můžu vyhodit ty kalhoty, co mi ve Švédsku věrně sloužily, jelikož mají na zadku prošoupanou díru a jakékoli jiné spodní prádlo než černé prosvítá. Měla jsem péct kamarádce svatební dort a hrát ve švédské divadelní hře. Nic nebude. Zato bude něco jiného, další dobrodružství, na které se neuvěřitelně těším. A začala jsem s prací bakalářskou, neb škola je ukrutná a donutila mě k tomu.

Švédský venkov je však krajina překrásná. Domečky bývají z červeně natřeného dřeva v odstínu zvaném faluröd. A tak to vypadá všude. Zelená pole (nebo bílá, zlatavá…záleží na roční době) posetá červenými chaloupkami s bílými okenicemi. Domy na kilometr od sebe, ale sousedi jsou vlastně pořád docela blízko. A že se tu všude jezdí autem (moje rodina vlastní tři osobní automobily na pět osob a jednoho kocoura, z čehož dvě jsou ještě malé děti), nikomu to daleko nepřijde. Takové samoty roztroušené všude možně.

Myši se stahují do domu. Nejenže sem kocour tahá mrtvé hraboše, ale po kuchyni se při snídani promenádují myši živé a ještě se tváří, že jim to tu patří. Ještě že kvůli nim nepištím.

O Švédech se říká, že jsou studené čumáky, to ale není zas až tak úplně pravda. Jsou spíše klidní a rozvážní. Je jim vrozena jistá zachmuřenost a odtažitost pravděpodobně geneticky zakořeněná z dob Vikingů, ale proniknete-li pod tuto chladnou tvář, zjistíte, jak milí a nápomocní dovedou být. Srovnáte-li je s temperamentními Španěly, pak ano, jsou chladní. Ale jen na první pohled, nanejvýš na druhý. Sami se s vámi většinou bavit nezačnou, chce to krapet vlastní iniciativy.

Švédské děti jsou (jak vyplývá z předchozího odstavce) opravdu hodnější a kdo říká, že ne, nic o tom neví. Dovedou si hrát tiše a samotné, což mě po zkušenostech s mými dvěma divokými bratry neustále překvapuje.

Všichni jsou si rovní, Švéd a Švédka, muslimské obyvatelstvo s polským a všichni navzájem bez výjimek. Až na to, že populace švédská mnohdy musí té přistěhovalecké ustupovat, aby se náhodou nejednalo o rasismus a porušování jejich práv. Přistěhovalců je tu spousta a Švédsko je v tomto ohledu zemí otevřenou. Jen aby se jim to jednoho krásného dne nevymstilo s Švédové se nestali menšinou ve vlastí zemi.

O dodržování pravidel už jsem psala. Co Švéd, to duše poctivá a tak mě překvapit jev, který tu provozují – totiž chození přes přechody na červenou. Zakázáno no není, ale.. nějak mi to k nim nesedí.

Chcete-li si objednat kávu anebo vyzvednout dopis na poště, vezměte si číslo, děkujeme. Číslo s pořadím si vezměte všude, kde to jde. Číslo, které slouží k umírnění případných nedorozumění o pořadí příchozího, čímž se minimalizují konflikty a pěstní souboje švédských tatínků. Které by stejně nastaly maximálně v jejich fantazii.

Morbidita skandinávské literatury. Proč ze Skandinávie pocházejí tak zatraceně dobré detektivky? Nesbo (s přeškrtnutým o) a Sněhulák, Stieg Larsson a Milénum, Lars Kepler, Åsa Larsson (čteno Laššon)... Podílí se na tom dva faktory. Za prvé v severských zemích je bezpečno. Tak neuvěřitelně bezpečno, že auto často nemusíte zamykat, hotelový pokoj taktéž ne, protože vám ho nikdo nevyklade, rozhodně pravý Švéd nikdy! Za druhé je tu valnou část roku spousta tmy a světla pomálu, mrazy kruté a tím ukrutnější, čím více na sever se vydáte. A tak, aby Švéd netrpěl nudou, když venku není co dělat, začne sepisovat veškeré své fantazie do knih vysoce čtivých a propracovaných (ano, noc je dlouhá). A tak to vznikne. V realitě by takový případ byl naprosto nereálný a o to populárnější knihy jsou.

Nakonec si pusťte anglicky zpívanou píseň od norského dua Ylvis a objevte, co říkají lišky. Když jsou samotné v lese a nechodí mi tu po ránu přes cestu.

Z deníku au-pair. Díl pátý.

Jak chci jet domů a za chvíli to tu zabalím. Těším se, ale bude mi smutno. Jak skáču přes kaluže, v botách mám mokro a pořád prší aneb o kouzle podzimu. O zimní bundě a stavu silnic. Dvojí identita au-pair. O polích, která se, světe div se, zazelenala.

Je to tady. Přišel podzim, jako vážně. Švédsko se s tím nepáře. Po ránu pořádně mrzne (to prosím už od konce září) a mrznu i já. Tisíc kilometrů na sever a v říjnu taková kosa. Hodná babička se nade mnou slitovala a půjčila mi teplou zimní bundu o pět čísel větší. Spíše stan. Vejdou se pod ni všechny mé svetry navrstvené od nejtenčího po nejtlustší, přičemž ten opravdu nejteplejší připomíná šaty, nebo ještě lépe kožešinu z ledního medvěda. Působím v něm jako tuleň (=tlustě), přidává asi stopadesátapůl kila. V celé této nádheře si mě prosím nezkoušejte představovat, nedopadlo by to dobře a představa o tom, jak křehká dívka jsem, by se vám mohla rozplynout ve vzduchoprázdnu.

Ruce mám permanentně studené a nos červený. Asi navždy. Koupila jsem si takovou tu příšernou věc, kdy hodíte divnou bílou tabletku do vody, ono to zašumí, rozpustí se a chutná odporně. Vitamín C. Normálně nic podobného nekonzumuji, ale zhodnotila jsem, že nechci-li kýchat na všechny kolem sebe, může se to hodit. Co nezabije, to posílí. Moje imunita by mi ještě měla poděkovat. Piju až v Moravy dovezený lipový čaj a taky šípkový, poctivě natrháno kdesi u cesty. Láduju se úrodou zdejších jabloní. Po ránu mě přesto bolí v krku. Asi tu mám málo teplých ponožek. Chodím spávat po desáté večer, mnohdy dříve, protože moc se toho dělat nedá. (Hospody neexistují.) Vstávám (teď už za tmy, grrr…) v 6:15. Jak já to vstávání nesnáším. Ještě chvilku to překopu a v Brně si budu spát až do sedmi, tak.

Mé pokusy o vyvíjení aktivit (chůze/kolo/běh) se začínají vytrácet neb už to nemá cenu. Ono běhat při nula stupních celsia není žádný med. Si to běžte zkusit… Protože nemám co dělat a jen jím, logicky tloustnu. Topení už mám nějakou tu dobu zapnuté na plný výkon, protože, promiňte mi, já tu v té kose mrznout nebudu. Na druhou stranu, zamrzlé pole je věc krásná, vypadá jako pocukrované a když na něj svítí slunce, člověk by se jen kochal. Kdyby přitom nehrozilo, že sjede do příkopu. Ale já mám ráda podzim. Je nejkrásnější v roce. Listí je barevné a šustí pod nohama. Ráno je na všem sněhobílá jinovatka. Můžu zapalovat svíčky. Jíst tolik medu a skořice, kolik chci. Vrstvit na sebe svetry a šály. Nosit s sebou anebo zapomínat doma deštník, protože často prší. Jen to mokro v botách se mi nelíbí.

O stavu silnic a hustotě automobilové dopravy království švédského. Veškeří řidiči jsou zde ohleduplní. Navzájem se pouští, i když nemají přednost, před přední skla si zamávají a usmějí se. Netroubí v rozhořčení nad tím, že jedete příliš pomalu. Rychlost na silnicích porušuji pravidelně, protože často jsem na silnici sama a v dohledu nikdo. Cesty jsou většinou opravené a příliš často úzké a jen pro jedno auto. Když naproti jede kamion či traktor, musí člověk zachovat chladnou hlavu a nějak to vyřešit a nenabrat přitom cizí plot. Jednou jsem málem sjela do příkopu, ale na poslední chvíli a za ječení dvou slečen jsem to vycouvala. Blbý kombajn, co jel naproti. Policii kontrolující správnou rychlost nebo alkohol neuvidíte, nevím ani pořádně, jak vypadá. To mi připomíná, v šalinách nechodí revizoři, jen velmi, velmi málo. Na černo přesto nejezdí nikdo, neb Švédové jsou národ poctivý.

Nejsem žádný zemědělský znalec. A tak mě velmi překvapilo, co se událo. Poté, co se veškerá pole sklidila, pohnojila a zorala, se znovu zaselo a všechno je zase zelené. Na zimu? To všechno teď zapadá sněhem a místní zemědělstvo se bude modlit k Thórovi, aby jim to nepomrzlo, neb jinak se můžou odebrat do temných míst, o kterých se ve slušné společnosti nemluví.

Venkov už mi docela leze krkem. Jako vážně. Všechny cesty projeté na kole, kdybych měla spočítat kolikrát, stejně se nedopočítám. Online jsem průměrně dvanáct hodin denně (tedy vždy, když zrovna nespím, nevařím a nestarám se o mé svěřenky), neb nějaký ten kontakt s vnějším světem člověk přece jen udržovat musí. Nemám dost země švédské, tu miluji bezpodmínečně a zcela a navždy zůstane zapsána v mém srdci, avšak ze země zemědělců, krav a traktorů už potřebuji vypadnou. Zn. Nutně. Musím do ruchu městského a nebýt jednou pro změnu za vidláka z vesnice. Potřebuji k životu civilizaci a nějakou činnost. Ani jednoho se mi tu nedostává a to mě neuvěřitelně vytáčí. Postrádám netrpělivé zvonění šalin a marné dobíhání, kdy se mi dveře zavřou před nosem. Tady všechno plyne tak poklidně, až mám chuť nějak je z toho vytrhnout.

Slečna au-pair žije dvojí život. Když je se svými svěřenci sama, rozhoduje ona. Může být přísná a dokonce na ně místy zvýšit hlas. Dobře, jenom maličko a v situacích opravdu krizového stavu (kdy se děti perou, neposlouchají, co au-pair marně opakuje už po stopadesáté nebo po ní házejí písek), aby tak dosáhla zamýšleného účinku a přilákala k sobě pozornost. Či aby se dítě leklo, přestalo zápasit a dívka je dostala do autosedačky, do bundy či do páru bot a ne obráceně, tedy levá noha do levé boty. Jako taková náhradní maminka. Když je ovšem doma rodič, situace se mění. Rodič je vyšší autorita. Tím pádem moc milé au-pair nad dětmi mizí jako pára nad hrncem.

Našly jsme s Julií (mladá slečna věku šesti let) činnost, která nás obě naplňuje. Jedná se o stavění dřevěné dráhy pro vláčky. Chce to dokonale sehranou spolupráci, což vládáme a taky trochu myslet, aby kostky pasovaly dohromady. I to nám jde. Zábava je to bezpečná, nehrozí otřes mozku, protože člověk se povětšinou pohybuje vkleče na kolenou a nanejvýš se pohádáme, kde bude vlak parkovat.

Švédsko nemá hrady, zámky, ani zříceniny. Není to jako u nás, kde je nějaká historičnost na každém druhém kopečku. Mají tu spoustu kostelů, jeden jako druhý a (jak oni tvrdí) sem tam starý klášter (žádný jsem ještě neviděla, tak jim to moc nevěřím). Jsou i výjimky a na jednu takovou jsme se zajeli podívat. Zřícenina starého sídla z 18. století, postavená asi 50 metrů od dálnice. Byl z ní výhled do dalekého okolí, na jezero Vättern (druhé největší) a domečky v údolí, které z té výšky vypadaly jako pro panenky. A protože už bylo po čtvrté hodině, chtěli jsme si dát fiku, jenže všechny kavárny měly samozřejmě zavřeno (co je to za rozum zavírat v 16:00???). Otevřeno bylo v místním zmrzlinářství a tak jsme si, bez ohledu na venkovních deset stupňů, pochutnávali na naprosto lahodné a neuvěřitelně obrovské porci tohoto domácího smetanového zázraku.

To jsem jednou seděla sama u oběda. Když je člověk sám ve starém domě, může slyšet různé zvuky. Do ticha kdesi nad mou hlavou proniklo podivné škrábání a rychle se to přesunovalo z jednoho konce kuchyňského stropu na druhý. Mohl to být jen duch nebo myš. Dům má sto tři let, takže by se asi nebylo čemu divit ani jedné z možností. Protože jsem už velká, na duchy nevěřím a protože jsem rozumná, nepištím, když vidím myš. Osobně jsem se přikláněla spíš k tomu zvířeti, ale člověk nikdy neví... O pár dní později jsem si četla knihu. Sama v domě, když vtom slyším shora podivnou ránu, jako by se sesypala hromada hraček na podlahu. Byla jsem tam úplně sama. Podivná věc. Rozhodla jsem se to jít zjistit a v duchu se připravila na všechny možné scénáře. Duch, zloděj, myš, fata morgána. Vystoupala jsem po schodech a... Naše kočka domácí (spíš obří chlupatý kocour domácí) držel v tlamě myš. Živou. Ještě se vrtěla a hýbal se jí ocásek, avšak už asi chudinka poznala, že ze špičatých zubů šelmy se jen tak nedostane. Pěkně rychle jsem je oba vyprovodila ven pomocí zvuku kšššš a snad tu těch myší není víc.

Koncem října to tu balím. Brno, očekávej mě. A že bych si k obědu dala svíčkovou a že děkuji. 

P.S. Nutno podotknout, že tento článek má asi měsíční zpoždění, od té doby se udála spousta věcí a ještě se budou dít, počkejte si na další díl.

Z deníku au-pair. Díl čtvrtý.

Fika, neb to musíte nutně znát. O tom, jak ubývá světla a s hrůzou jsem došla ke zjištění, jak málo svetrů tu mám. Jak přišel podzim. Jak začínám lenivět a je to nebezpečné.

Přišlo září, drahé čtenářky. To znamená, že jsme v druhé (kratší) polovině mého pobytu a ty necelé dva měsíce to tu ještě překlepu. Posledním říjnem má mise končí a hurá domů. Dobře, teď zním dost pesimisticky, jako kdyby se mi tu nelíbilo, což ovšem pravda není, jen mi tu chybí kultura (mé aktivity se omezují na středeční zkoušku místního kostelního sboru) a samota mi občas (spíš často) začíná lézt krkem.

Ve Švédsku je třeba znát slovo fika. Bez něj daleko nedojdete. Fika (čti fíka) je přestávka na kávu a kus něčeho dobrého k tomu. Není to jen tak ledajaká přestávka, spíš plnohodnotná sociální instituce a naprostá specialita Švédů. V době fiky všichni přestanou pracovat a přesunou se do prostor na fiku určených, anebo pokud jsou doma, vůně čerstvě připravované kávy se nese celým bytem. V kavárnách si často můžete znova dolít kávu dle libosti, ale protože je opravdu silná, pro nás středoevropany jeden hrnek obvykle stačí, nechceme-li utrpět srdeční šok. Fikuje se průměrně dvakrát denně, což v praxi znamená, že Švéd snídá (1. šálek silné kávy), přijde do práce a s nasazením se do ní pustí a takové dvě hodiny se věnuje činnosti, následuje první fika (a 2. šálek kávy), opět práce, oběd (3. šálek), další práce, druhá fika (4. šálek a kus něčeho sladkého), trocha práce a pak už je konec pracovní doby a z jídla zbývá jen večeře, u které se sejde celá rodina.
Švédové jsou druhými největšími konzumenty kávy na světě. Kávu pijí zásadně silnou, černou, překapávanou a často se spoustou cukru. Tak to tu chodí.

Spotřeba kávy je u mě přímo úměrná zhoršujícímu se počasí a kratším dnům. Ráno se mi nechce vstávat a večer (okolo desáté) padám do postele naprosto vyčerpaná. A bez kávy? Nepřežila bych!

Domácnost klape.Mattias mi říká stále méně věcí, které bych měla dělat jinak (vzít na nádobí jinou houbičk, utřít prach na poličkách, zamést písek v předsíni, nikdy nepoužívat ten nůž na sýr, co mám právě v ruce, protože není dostatečně ostrý, i když mně teda vyhovoval celé tři měsíce…). Stala se ze mě slečna na úklidy, už se mé služby (vysávání a umývání podlah a oken) hlásí i sousedé. Musím v tom být fakt dobrá. Jednak to zahrnuje extra výdělek (a pozor, tentokráte bez daně) pak taky fiku, takže si nestěžuji.

K těm svetrům. Pár jich tu mám, avšak na říjnové podmínky zřejmě připravena nejsem.  Bude to chtít nakoupit další vrstvy. (Háemko to jistí.) Z domu jsem vzala jakési ne příliš teplé a už teď zrána to pociťuji jako nešťastnou volbu.

Staří lidé tu vypadají mladší než u nás. Jsou to milí a usměvaví stařečci a stařenky, kteří zdraví všechny okolo milým „Hej!“ a rádi si povídají. Když mi starý rodinný přítel sdělil, že je mu ve skutečnosti pětaosmdesát, zatímco já bych hádala o deset míň, málem jsem na něho tu kávu vyprskla. Jak to dělají? Neměli komunismus, pravda, když k tomu připočteme pomalejší životní tempo, více pohybu a zdravou stravu (ryby a zelenina), není se zas tak čemu divit. Život tu plyne nějak poklidněji…

Malý pohled do hlavy průměrného Švéda. Pravidla, zákony, nařízení, tak se tu myslí. Věci se neztrácejí, neb nikdo nekrade. Proč? Protože se to nedělá. Předpisy se neporušují. Rozhodovat se dá pomalu, ale jistě. Na pracovních schůzích často zní věta: „Bylo rozhodnuto, že rozhodneme příště.“ Cyklisti tu mají ráj. Nejenže kola jsou hrozně hezká, cyklostezky všude, ale ještě k tomu mají všude přednost před auty. Nejhorší možná autonehoda? Srazit někoho na kole. Pravidla ke Švédům patří a porušovat je nedoporučuji. Pocítili byste nelibost svého okolí. Švédi nejsou spontánní. Věc typu jen tak se sbalit a jít večer do hospody neexistuje. Hospody nemají (co je to za zem?) a kdyby měli, nebudou večer otevřené, a i kdyby měly otevřeno, domluva hodinu předem nefunguje. Všechno se plánuje dopředu a i jít na kafe potřebují Švédsky vědět s týdenním předstihem.

K tomu alkoholu z minula a přemrštěným cenám. Vzdala jsem to a stejně jsem si to pivo koupila. Staropramen prostě. To nepotřebuje vysvětlení. České pivo! Platila jsem kartou, abych neviděla, kolik stojí, radši. Ale prozradím vám, že do dvou stovek Kč,- jsem se za tu čtvrtinku vešla.

Pravidelné zprávy o počasí. Přišel podzim, jako vážně. Po ránu začíná být zima a už není tolik slunce. Když jsem přijela, trvala noc asi 4 hodiny, teď tak dvojnásobek. Představte si, jak to takovým tempem půjde dál…brr. Do podzimní rovnodennosti jsou tu dny ve srovnání s matičkou domovinou delší. Pak se to láme a se Švédskem to jde do háje. Bude spíš noc než den. A zima, vítr, déšť a sníh.  Zrovna teď tu nastalo krásné babí léto, ráno je 6 stupňů, přes den třeba ještě 20, ale za chvíli je konec. Listí začíná žloutnout a opadávat ze stromů. Na polích úroda sklizena, znovu se oře a chystá na příští rok. S kamarádkou jsme velmi důkladně přemýšlely a vykoumali toto. V červnu je docela teplo, ale ne moc. Často prší. V červenci je to pravé léto s horkem a koupáním a všichni Švédi mají dovolenou. V srpnu je to nejisté, může být tak i tak. V září se ochladí. V říjnu se setmí. A listopad je úplně zabitý, je zima, tma a prší.

A jsem líná. Běhat už se mně přestává chtít, s bakalářkou jsem nezačala a vůbec nevím, jestli začnu, s klavírem to nepřeháním. Já vlastně nevím, co dělám, ale dny plynnou rychle a pořád jsem v činnosti. V činnosti typu prořezávání šesti velkých jabloní na zahradě a umývání oken v celém domě. A dlouhé snídání, to bych si neodpustila. Víte, jak to mám s jídlem.

Víte, jak voní čerstvě pohnojené pole? Po kravách a hlíně. Prostě venkov.

Zdravím ze vzdáleného Švédska!

Z deníku au-pair. Díl třetí.

Jak mi tu chybí známí lidé. Jak nemám kde utrácet, a daně jsou zlo. O tom, jak hodné tu mají babičky. Švédové a alkohol. O výchově dětí ve Švédsku. O tom, k čemu se ještě dá využít levná pracovní síla au-pair.

Začíná mi tu být smutno. Chybí mi přátelé, ruch Brna a zvonění šalin. Není tu nikdo, když nepočítám staré babičky a zemědělce. Míním tím osoby mého věku, se kterými bych mohla prohodit pár slov. Avšak sociální sítě fungují a spolupráce české a švédské pošty taky klape. Čas od času mi přijde dopis a tak vím, že se na mě doma nezapomnělo. Naposled jsem si popovídala (nad kafem a sušenkama) s učitelkou ze školky, která úplně chápe, jak mi je. ,,Kolik týdnů tu ještě budeš?“, ptala se mě. ,,Týdnů? Ještě tři měsíce!“

Jak už jsem psala dříve, obchody se tu moc nevyskytují, a tak nemám moc příležitostí rozházet své těžce vydělané peníze. Jen když jsem v Göteborgu, dělám si radost. Naštěstí se tam často nedostanu… Se zdejšími daněmi však nejsme kamarádi. Tvoří celou čtvrtinu mého výdělku (schválně si to spočítejte…)! Švédsko má totiž velmi silný sociální stát, kam všechny tyto peníze odcházejí a pak se pomáhá potřebným.

Švédské babičky jsou zlaté. Jedna mluví česky a umí výborné halušky. Je krásné mít tu někoho, kdo na mě mluví rodnou řečí mezi vší tou švédskou řečí. (Jen odbočka, když už jsme u té češtiny. Začínám dělat vážné chyby v gramatice, plete se mi mně/mě a dokonce i/y. Cítím se hrozně.) Druhá babička skvěle peče a krásně se s ní (švédsky) povídá. Jednou jsem si u ní přepisovala pár švédských receptů z knihy ,,Sedm druhů koláčů“ (ve Švédsku panuje starý zvyk, kdy se má návštěvám předkládat sedm druhů sušenek, koláčů a drobného pečiva, v praxi se to však samozřejmě nedodržuje) a představte si, ona když příště přijela na návštěvu, mi jeden výtisk té knihy koupila! Že takto to nejde a když ráda peču, měla bych zrovna tuto kuchařku mít. Je zlatá.

Stává se ze mě abstinent. Švédský alkohol je drahý a od určité hranice se prodává pouze ve specializovaných obchodech Systém Bolaget, který se sice nachází v každém větším městě, ale otevírací doba je krátká. A opět daně, samozřejmě. Seženete tu i české pivo, to tu má skvělou pověst! Třetinka za 56,- SEK, nepřešla by vás chuť?

Švédské ceny jsou stejně jako ty české, možná o malinko nižší. Jen se musí násobit třemi. Ze začátku jsem všechno přepočítávala, ale končím s tím, protože dort za 120 Kč bych si u nás nikdy(!) nedala. Jiná zem, jiný mrav.

Švédská výchova je poněkud specifická. U nás v Česku je naprosto obvyklé, že rodiče rozhodují, co dítě smí a nesmí, co bude jíst, co si vezme na sebe a tak dál. Ne však tady. Všechny výše zmiňované činnosti závisí výhradně na dětech, které se učí být samostatné a, české děti, promiňte mi to, jsou rozumnější. Pochopí, když jim něco vysvětluji a nezačnou řvát kvůli každé hlouposti. Tedy, občas ano, ale přeci jen, co chtít po tříleté slečně? Uhodit dítě? Neexistuje! Nesmím na to ani pomyslet, neb bych tím porušovala dětská práva. Ale že je to občas škoda. A jestli jsou tu děti rozmazlené? Naprosto, ale však oni časem zmoudří. Třeba na vysoké.

Vzdálenosti mezi civilizací jsou také neuvěřitelné. Švédsko je obrovské (do Prahy to mám blíž než na nejsevernější bod této země), ale obyvatel má asi 8 milionů. Než se někam dopravíte, trvá to, ale pro Švédy je to vlastně blízko. Jeli jsme hodinu a půl průměrnou rychlostí 90 km/h a ono to bylo kousek, jak řekla maminka. Divné, ale co s nimi. Je to tu potřeba, protože v okolí nic pořádného (kromě polí) není. A už i já začínám chápat, že 40 km je kousek a je zbytečné více to řešit. Chceš něco vidět? Tak si tam dojeď!

Švédi jsou národ otužilí. Je-li venku dvacet stupňů (déšť, vítr, zataženo? …nepodstatné), jedeme se skoro vždycky koupat. Já mrznu, holky to nerozhodí. Zase ale nejsou skoro vůbec nemocné. Voda je sice ohřívaná, ale mrznu v ní i tak. Jsem zhýčkaná českým létem. Mimochodem, švédské léto je něco mezi jarem a podzimem, spíš zima, často prší, občas slunce, ale pak zas prší. Průměrné teploty: 15 – 20 stupňů. Toto léto se však jevilo spíše jako nadprůměrné, téměř dva týdny bylo 25 stupňů, ani kapka deště a hrozilo, že nám vyschne studna. Jsem já to nakonec ve Skandinávii? Ale návrat k normálu. Je srpen, docela zima a déšť se se slunce střídá v průměru třikrát denně, dneska už pětkrát.

Letos malujeme dům. Bude krásně slunečně žlutý. Malujeme taky stodolu, načerveno. A já jsem toho součástí. Já, která jsem byla zvyklá, že podobné práce jsou mužská práce, kterou udělá bratr, se tu teď činím a vybírám si to za celý svůj život. Trhám kopřivy, jako v pohádce Sedmero krkavců. Ale nebojte, není to nijak hrozné, naopak, je to docela sranda a vyzkoušet se má všecko.

Švédsko celkově není striktní, co se rozdělení ženské a mužské práce týká. Panuje tu rovnost mezi muži a ženami a chlapečci si klidně můžou hrát s panenkami. Tatínci můžou nakupovat a umývat nádobí nebo uklízet doma. A křehké dívky jako já můžou malovat stodolu.

Podnikli jsme dovolenou a viděli krásná místa, mimo jiné Stockholm, nejnádhernější město plné vintage obchůdků, stylových kaváren a Švédů a Švédek. Psala jsem si cestovní deník, abych nic nezapomněla. Lovili, vařili a jedli jsme raky, kteří k srpnu patří.

Nakonec o tom, že jsem se konečně adaptovala. Po večerech mi není smutno, šaty mi už taky nechybí, přenesla jsem se přes to, že je tu prostě a mít nebudu. Tečka. Nakupuji tu sice jen sem tam, přesto je mi záhadou, jak to všecko nakonec odvezu. A došly mi české knihy ke čtení.