Letní věcičky.

Co se zkrášlovacích serepetiček týče, nejsem žádný expert a nerada skladuji příliš mnoho věcí. Nicméně jsem děvče jako každé jiné a jsem ráda, když mi to sluší. Snažím se o takovou tu nenalíčeně-nalíčenou tvář, prostě aby mi to tak nějak přirozeně slušelo.

Poslední dobou mám slabost pro nenápadé odstíny béžové, už několik let používám meruňkový lak od Avonu a pořídila jsem si k němu jeden trochu dohněda od Loreal.  Modrý lak je v plánu, ovšem nejsem si jistá, jestli si sedneme.
Růžovou tvářenku Oriflame mám už věky věkoucí a pořád je krásná.
Nejvzácnější z mých pokladů je Rouge Volupté YSL, úžasná temně švestková rtěnka.
A nakonec štětce, jeden ze Sephory na tvářenku, druhý z háemka na stíny, mé nejoblíbenější jsou teď světlounké od Loreal.

Nudes.

Oblíbila jsem si nenápadné a tělové odstíny. Světle meruňková rtěnka a nude lak jsou mí nejvěrnější společníci.

Tváře jako růžičky

O líčení se tu moc nepíše, ale práškový pudr v perleťových kuličkách je jeden z mých oblíbených produktů. Odstín jsem si namíchala víc dorůžova ze dvou různých balení, které se mi sešly a co vám budu povídat, je to nádhera. Jemně třpytivá růžová přesně podle mých představ.

Sommaren.

Mám-li mluvit za sebe, znám i lepší období, než léto. Třeba takové podzimní deště a mlhy a rozkvetlé třešně na jaře. Ale když už to léto přišlo, nezlobím se. Přeci jen, kdy je lepší doba na pikniky dlouho do noci, krátké sukně a slaměné klobouky, flákání se u vody a čtení tlustých románů? Na jahody a maliny a spaní pod širým nebem? Tak co, léto, kdo s koho?

P.S. Sommaren znamená švédsky léto. A tak takové horko rozhodně nemají.

Asi vlasy.

Mám vlasy dlouhé půl metru a jak jsou dlouhé, jsou i těžké. Všude je neustále ztrácím a je s nimi věčná práce, ale dopustit na ně nedám. Protože mají dneska všichni vlasy krátké, řekla jsem si, že budu patřit do oné stále se zmenšující skupiny dlouhovlásek, za kterými máte chuť se otočit. Trochu jako z Postřižin.

Zapleteno.

Vlasy jsou korunou krásy, jak se říká. Pro mě to platí, na ty své, dlouhé a místy zlatavě blonďaté nedám dopustit, a ostříhat  je nedám. V létě mi do nich sice létají včely (nevím proč?) a neustále je nacházím na oblečení a že jsou dlouhé a světlé, jsou vidět. Ale patří ke mně a jednou mi třeba budou sahat do pasu. Tajně v to doufám.

Jak jsem si sbalila kufry do Švédska.

Tak nějak zjišťuji, že jsem si do Švédska nesbalila úplně tu správnou garderóbu. Ale co chtít, když jsem byla omezena velikostí dvou tašek? Když jsem doma stála před svou plnou skříní a čekal mě úkol zabalit na pět měsíců to nejnutnější, trochu jsem panikařila. Nejprve to byla hora šatů, ze které jsem tak dlouho vybírala, až mi zbyly dva úhledně srovnané komínky. Malé komínky, nutno podotknout. Doma jsem nechala všechny krásné šaty, což mi doteď drásá srdce. 

Asi polovina mých věcí je tu černých, protože černá se přece se vším dobře kombinuje. Maminka to neschvalovala, prý budu na své svěřenky působit příliš morbidně. Jeden chytrý člověk podotkl, že černá sice ladí se vším, ale taky s černou. Ano, oba měli pravdu a já tluču hlavou do stropu a chodím černočerně. Občas hnědý svetr.

Chybí mi tu teplé ponožky a taky jsem si vzala málo teplých svetrů (protože ten krásný teplý šedý vlněný se prostě už do kufru nevešel). Teď ještě dobré, ale co budu dělat v říjnu? Vidím to tak, že umrznu. Život mi naštěstí zachraňuje (černá) softshellová bunda.

 

Učím se žít bez zbytečností a obejít se bez věcí, bez kterých jsem se doma neobešla. Zjišťuju, že k životu toho člověk moc nepotřebuje, ale občas je to tvrdé.

P.S. O tom, jak peču ve Švédsku si přečtěte společně s děvčetem u plotny!