5 November 2013

Z deníku au-pair. Díl šestý.

O tom, jak jsem to tu mohla zabalit. O místní architektuře, o chladných Vikinzích, frontách, rovnosti a o tom, jak se píšou detektivky.

Balím to tu na venkově a jedu domů, vážené. Já naivka jsem si myslela, že tím to všecko končí. Že doma na Moravě vybalím věci, půlku jich vyhodím, druhou půlku hodím do prádla, přijedu do Brna, budu zase studovat a život půjde nějak dál. Stejně jako předtím, jen na mě bude po večerech čekávat můj milý a nebudu stíhat bakalářku. A tak jsem se těšila na beznadějné dobíhání šalin, všechny známé, maminčinu svíčkovou a přístup ke svému šatníku. Ach, já bláhová. Jedu domů, to ano. Na skok, na týden, pro zimní kabát a teplé ponožky. A hezčí oblečení bez skvrn nevypratelné povahy. Protože jedu zpět. Zpět do Švédska, do zimy a deště či sněhu, do plískanic a mrazivého podnebí, do předvánočního Stockholmu! Stockholmu, hlavního města švédského, který byl mým snem (což o venkově říct nelze), do civilizace, kde to žije, tepe a já nevím, co ještě. Určitě tam umrznu a budu na tu zimu v jednom kuse nadávat, ale víte jak. Bude Stockholm Fashion Week, bude před Vánocemi, budou trhy, bude (možná) sníh, budu bydlet v úplně centru a pět týdnů se starat o dvě až neuvěřitelně andělsky hodné děti, které umí česky. 
Kdybych byla bývala chtěla odjet v klidu domů, nesměla bych o svém dobrodružství coby slečny na hlídání veřejně psát. Protože právě přes Votoč vohoz mě nová rodina našla. Maminka se do Švédska vdala a snesla-li moje zdejší peprné články, myslím, že si sedneme. A tak zůstávám až do Vánoc a jak poznamenala moje vlastní maminka, u štědrovečerní večeře se snad sejdeme. Ano, mami. Mohla jsem odmítnout, samozřejmě, ale jistojistě bych toho litovala. Život je tak krásně nepředvídatelný a bylo by hloupé nevyužít příležitostí, co se vám cpou až pod nos. Věci se dějí a člověk neví jak.
Venkov ale zatracovat nechci. Naučila jsem se tu přece řídit. Nejdříve jsem jezdila po cestách širokých pro dvě auta a bylo to v klidu. Pak zavřeli blízký most a začala jsem jezdit cestami užšími, kde se protijedoucí auta vyhnou tak, že jedno vjede do pole. Avšak nároky na mé řidičské umění se zvyšovaly. Podél těch pro jedno auto úzkých cest byly rozmístěny tyčky s reflexními částmi, což mi přišlo přehnané. Ovšem jen do té chvíle, než jsem jela potmě a bez těch tyčí bych sjela do pole i bez toho protijedoucího auta. Nicméně takto se nijak vyhnout nedá, jelikož cestě do pole stojí v cestě ta tyčka a tak se modlím, aby ten naproti byl zkušený a chadnokrevný řidič a abych neodrala lak na autě. A tak mě venkov naučil řídit a ve městě to vše zas mileráda zapomenu. P.S. Slyšeli jste o věci zvané ohřívač motoru?

Za těch pět měsíců mi narostly vlasy o 5 cm (musím ke kadeřnici), naučila jsem se běhat celé tři kilometry a dokázala si, že se umím postarat o děti. Švédština, za kterou jsem sem jela, to je běh na dlouhou trať. Netvrdím, že jsem se nějak obrovitánsky naučila zdejší řeči, jen jsem nějak nahlédla pod pokličku všem těm gramatický pravidlům a jevům a jsem si jistější v kramflecích. Zrní jsem poslouchala asi milionkrát a popravdě mi tu po večerech vynahrazovalo českou mluvu. Ujasnila jsem si, že dokážu vydržet sama se sebou, být samostatná a zvládnout žít v cizí zemi. Po necelém půl roce můžu vyhodit ty kalhoty, co mi ve Švédsku věrně sloužily, jelikož mají na zadku prošoupanou díru a jakékoli jiné spodní prádlo než černé prosvítá. Měla jsem péct kamarádce svatební dort a hrát ve švédské divadelní hře. Nic nebude. Zato bude něco jiného, další dobrodružství, na které se neuvěřitelně těším. A začala jsem s prací bakalářskou, neb škola je ukrutná a donutila mě k tomu.

Švédský venkov je však krajina překrásná. Domečky bývají z červeně natřeného dřeva v odstínu zvaném faluröd. A tak to vypadá všude. Zelená pole (nebo bílá, zlatavá…záleží na roční době) posetá červenými chaloupkami s bílými okenicemi. Domy na kilometr od sebe, ale sousedi jsou vlastně pořád docela blízko. A že se tu všude jezdí autem (moje rodina vlastní tři osobní automobily na pět osob a jednoho kocoura, z čehož dvě jsou ještě malé děti), nikomu to daleko nepřijde. Takové samoty roztroušené všude možně.

Myši se stahují do domu. Nejenže sem kocour tahá mrtvé hraboše, ale po kuchyni se při snídani promenádují myši živé a ještě se tváří, že jim to tu patří. Ještě že kvůli nim nepištím.
O Švédech se říká, že jsou studené čumáky, to ale není zas až tak úplně pravda. Jsou spíše klidní a rozvážní. Je jim vrozena jistá zachmuřenost a odtažitost pravděpodobně geneticky zakořeněná z dob Vikingů, ale proniknete-li pod tuto chladnou tvář, zjistíte, jak milí a nápomocní dovedou být. Srovnáte-li je s temperamentními Španěly, pak ano, jsou chladní. Ale jen na první pohled, nanejvýš na druhý. Sami se s vámi většinou bavit nezačnou, chce to krapet vlastní iniciativy.
Švédské děti jsou (jak vyplývá z předchozího odstavce) opravdu hodnější a kdo říká, že ne, nic o tom neví. Dovedou si hrát tiše a samotné, což mě po zkušenostech s mými dvěma divokými bratry neustále překvapuje.

Všichni jsou si rovní, Švéd a Švédka, muslimské obyvatelstvo s polským a všichni navzájem bez výjimek. Až na to, že populace švédská mnohdy musí té přistěhovalecké ustupovat, aby se náhodou nejednalo o rasismus a porušování jejich práv. Přistěhovalců je tu spousta a Švédsko je v tomto ohledu zemí otevřenou. Jen aby se jim to jednoho krásného dne nevymstilo s Švédové se nestali menšinou ve vlastí zemi.
O dodržování pravidel už jsem psala. Co Švéd, to duše poctivá a tak mě překvapit jev, který tu provozují – totiž chození přes přechody na červenou. Zakázáno no není, ale.. nějak mi to k nim nesedí.
Chcete-li si objednat kávu anebo vyzvednout dopis na poště, vezměte si číslo, děkujeme. Číslo s pořadím si vezměte všude, kde to jde. Číslo, které slouží k umírnění případných nedorozumění o pořadí příchozího, čímž se minimalizují konflikty a pěstní souboje švédských tatínků. Které by stejně nastaly maximálně v jejich fantazii.

Morbidita skandinávské literatury. Proč ze Skandinávie pocházejí tak zatraceně dobré detektivky? Nesbo (s přeškrtnutým o) a Sněhulák, Stieg Larsson a Milénum, Lars Kepler, Åsa Larsson (čteno Laššon)... Podílí se na tom dva faktory. Za prvé v severských zemích je bezpečno. Tak neuvěřitelně bezpečno, že auto často nemusíte zamykat, hotelový pokoj taktéž ne, protože vám ho nikdo nevyklade, rozhodně pravý Švéd nikdy! Za druhé je tu valnou část roku spousta tmy a světla pomálu, mrazy kruté a tím ukrutnější, čím více na sever se vydáte. A tak, aby Švéd netrpěl nudou, když venku není co dělat, začne sepisovat veškeré své fantazie do knih vysoce čtivých a propracovaných (ano, noc je dlouhá). A tak to vznikne. V realitě by takový případ byl naprosto nereálný a o to populárnější knihy jsou.
Nakonec si pusťte anglicky zpívanou píseň od norského dua Ylvis a objevte, co říkají lišky. Když jsou samotné v lese a nechodí mi tu po ránu přes cestu.

10 comments:

  1. Ahoj Kristýnko, máš úžasný blog a mnoho inspirujících článků. Obdivuji Tě, hlavně tvou odvahu na několik měsíců úplně sama vycestovat. Opravdu klobouk dolů! Taky bych to chtěla zkusit, ale ta odvaha mi pořád chybí. Už dlouho čtvu Tvoje články, jak tady tak Děvčeu plotny. Jentak dál, jsi super! :-) Mám ještě takový dotaz, jak jsi to udělala s vysokou, zajímá mě, jak to funguje, když takto ve třeťáku vycestuješ.. Díky za odpověď a krásný den! :-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuju děkuju :) Ze zpětného pohledu se mně to teď také docela jeví jako docela odvážný krok... Tím, že studuju Skandinávská studia a tím, že jsem ve Skandinávii se toho vlastně můžu naučit ještě více, než ve škole. Máme skvělou profesorku, která nás podporuje a také protože máme většinu materiálů online, není to až takový problém. Ale rozhodně není běžné takto vycestovat, je to hodně o individuálním přístupu vyučujícího.

      Delete
    2. Já osobně jsem s vycestováním ve třetáku měla/mám problém, takže místo 3 let mi bakalář bude trvat (snad) 4 roky...

      Delete
  2. Opět moc hezký článek a super fotky... Já byla 2x na rok v zahraničí, ale nikdy jako au-pair, to si nedovedu představit.
    Je super, že jsi využila nové příležitosti, těším se na pokračování.

    ReplyDelete
  3. Milá Kristino, zdravím Tě z divoké země zvané Irsko. Jsem tu na Erasmu a Tvoje články mě vždycky pohladí! Irsku jsem také doslova propadla, ale začíná na mě dolévat stres z návratu zpět... domů.... do Brna! Tam mě čekají v lednu státnice a následně půl roku prázdna, než opět nastoupím na magistra. Vážně uvažuji jet jako au-pair... vlastně kamkoli... V Brně studuju angličtinu a taky mám pocit, že za celou dobu tu jsem se naučila daleko daleko více než na sedící na přednáškách a seminářích na naší fakultě. Piš dál... těším se na další příspěvky!!! PS: vím, že je to celkem častá otázka... je lepší si najít rodinu přes agenturu nebo sama na internetu.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Irsko, to mi taky zní nádherně... A jestli máš čas, tak rozhodně někam jeď, kdy jindy budeš mít takovou příležitost? Říkám si, že Brno z povrchu zemského nezmizí. Přes agenturu rodinu seženeš se stoprocentní jistotou, ale zase si účtují poplatky. Na vlastní pěst nebudeš platit nic kromě daní, ale zase tu rodinu nemusíš najít a nevím, do čeho jdeš, je to risk.

      Delete
  4. :) Gratuluji ke splněnému stockholmskému snu. :) Někdy je to až zázrak, jak se věci seskupí. :)
    .
    Právě teď bereme Skandinávii a tak když po mě profesorka chce něco o Švédsku, vzpomenu si nejprve na Astrid Lindgrenovou, tvůj blog a až pak na všechno ostatní :D

    ReplyDelete
  5. Ahoj Kris,
    často jakoby mi tvoje slova vycházela z vlastních úst. Byla jsem au pair v Nizozemí (moje první dítě byla šestiletá Julia, už jen pro tu shodu musím psát koment). Po těch třech letech v NL jsem šla rovnou do Brna studovat Nizozemštinu. Znám všechny ty pocity, pamatuju si, že první měsíce jsem byla nadšená a po dvou letech mě ty stejný věci sraly, když to tak řeknu. Ale krásně se tím ujasní, vytříbí a vycedí věci, myšlenky a lidi. Dnes je to skoro můj druhej domov, furt se vrtám v něčem holandským, i když zrovna teď v Brně :)
    Hodně štěstí a ať se neztratíš!
    Hej då!

    L.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ty jsi byla au-pair tři roky? To klobouk dolů, pěkně dlouhá doba. V Holandsku je taky krásně, i když jsem tak byla jen velice krátce.

      Delete
  6. Kristínko, přeju ti jen vše dobré v tvém dalším dobrodružství! Baví mě sledovat, jak se ti daří :)

    ReplyDelete