28 October 2013

Z deníku au-pair. Díl pátý.

Jak chci jet domů a za chvíli to tu zabalím. Těším se, ale bude mi smutno. Jak skáču přes kaluže, v botách mám mokro a pořád prší aneb o kouzle podzimu. O zimní bundě a stavu silnic. Dvojí identita au-pair. O polích, která se, světe div se, zazelenala.


Je to tady. Přišel podzim, jako vážně. Švédsko se s tím nepáře. Po ránu pořádně mrzne (to prosím už od konce září) a mrznu i já. Tisíc kilometrů na sever a v říjnu taková kosa. Hodná babička se nade mnou slitovala a půjčila mi teplou zimní bundu o pět čísel větší. Spíše stan. Vejdou se pod ni všechny mé svetry navrstvené od nejtenčího po nejtlustší, přičemž ten opravdu nejteplejší připomíná šaty, nebo ještě lépe kožešinu z ledního medvěda. Působím v něm jako tuleň (=tlustě), přidává asi stopadesátapůl kila. V celé této nádheře si mě prosím nezkoušejte představovat, nedopadlo by to dobře a představa o tom, jak křehká dívka jsem, by se vám mohla rozplynout ve vzduchoprázdnu.

Ruce mám permanentně studené a nos červený. Asi navždy. Koupila jsem si takovou tu příšernou věc, kdy hodíte divnou bílou tabletku do vody, ono to zašumí, rozpustí se a chutná odporně. Vitamín C. Normálně nic podobného nekonzumuji, ale zhodnotila jsem, že nechci-li kýchat na všechny kolem sebe, může se to hodit. Co nezabije, to posílí. Moje imunita by mi ještě měla poděkovat. Piju až v Moravy dovezený lipový čaj a taky šípkový, poctivě natrháno kdesi u cesty. Láduju se úrodou zdejších jabloní. Po ránu mě přesto bolí v krku. Asi tu mám málo teplých ponožek. Chodím spávat po desáté večer, mnohdy dříve, protože moc se toho dělat nedá. (Hospody neexistují.) Vstávám (teď už za tmy, grrr…) v 6:15. Jak já to vstávání nesnáším. Ještě chvilku to překopu a v Brně si budu spát až do sedmi, tak.



Mé pokusy o vyvíjení aktivit (chůze/kolo/běh) se začínají vytrácet neb už to nemá cenu. Ono běhat při nula stupních celsia není žádný med. Si to běžte zkusit… Protože nemám co dělat a jen jím, logicky tloustnu. Topení už mám nějakou tu dobu zapnuté na plný výkon, protože, promiňte mi, já tu v té kose mrznout nebudu. Na druhou stranu, zamrzlé pole je věc krásná, vypadá jako pocukrované a když na něj svítí slunce, člověk by se jen kochal. Kdyby přitom nehrozilo, že sjede do příkopu. Ale já mám ráda podzim. Je nejkrásnější v roce. Listí je barevné a šustí pod nohama. Ráno je na všem sněhobílá jinovatka. Můžu zapalovat svíčky. Jíst tolik medu a skořice, kolik chci. Vrstvit na sebe svetry a šály. Nosit s sebou anebo zapomínat doma deštník, protože často prší. Jen to mokro v botách se mi nelíbí.



O stavu silnic a hustotě automobilové dopravy království švédského. Veškeří řidiči jsou zde ohleduplní. Navzájem se pouští, i když nemají přednost, před přední skla si zamávají a usmějí se. Netroubí v rozhořčení nad tím, že jedete příliš pomalu. Rychlost na silnicích porušuji pravidelně, protože často jsem na silnici sama a v dohledu nikdo. Cesty jsou většinou opravené a příliš často úzké a jen pro jedno auto. Když naproti jede kamion či traktor, musí člověk zachovat chladnou hlavu a nějak to vyřešit a nenabrat přitom cizí plot. Jednou jsem málem sjela do příkopu, ale na poslední chvíli a za ječení dvou slečen jsem to vycouvala. Blbý kombajn, co jel naproti. Policii kontrolující správnou rychlost nebo alkohol neuvidíte, nevím ani pořádně, jak vypadá. To mi připomíná, v šalinách nechodí revizoři, jen velmi, velmi málo. Na černo přesto nejezdí nikdo, neb Švédové jsou národ poctivý.

Nejsem žádný zemědělský znalec. A tak mě velmi překvapilo, co se událo. Poté, co se veškerá pole sklidila, pohnojila a zorala, se znovu zaselo a všechno je zase zelené. Na zimu? To všechno teď zapadá sněhem a místní zemědělstvo se bude modlit k Thórovi, aby jim to nepomrzlo, neb jinak se můžou odebrat do temných míst, o kterých se ve slušné společnosti nemluví.

Venkov už mi docela leze krkem. Jako vážně. Všechny cesty projeté na kole, kdybych měla spočítat kolikrát, stejně se nedopočítám. Online jsem průměrně dvanáct hodin denně (tedy vždy, když zrovna nespím, nevařím a nestarám se o mé svěřenky), neb nějaký ten kontakt s vnějším světem člověk přece jen udržovat musí. Nemám dost země švédské, tu miluji bezpodmínečně a zcela a navždy zůstane zapsána v mém srdci, avšak ze země zemědělců, krav a traktorů už potřebuji vypadnou. Zn. Nutně. Musím do ruchu městského a nebýt jednou pro změnu za vidláka z vesnice. Potřebuji k životu civilizaci a nějakou činnost. Ani jednoho se mi tu nedostává a to mě neuvěřitelně vytáčí. Postrádám netrpělivé zvonění šalin a marné dobíhání, kdy se mi dveře zavřou před nosem. Tady všechno plyne tak poklidně, až mám chuť nějak je z toho vytrhnout.


Slečna au-pair žije dvojí život. Když je se svými svěřenci sama, rozhoduje ona. Může být přísná a dokonce na ně místy zvýšit hlas. Dobře, jenom maličko a v situacích opravdu krizového stavu (kdy se děti perou, neposlouchají, co au-pair marně opakuje už po stopadesáté nebo po ní házejí písek), aby tak dosáhla zamýšleného účinku a přilákala k sobě pozornost. Či aby se dítě leklo, přestalo zápasit a dívka je dostala do autosedačky, do bundy či do páru bot a ne obráceně, tedy levá noha do levé boty. Jako taková náhradní maminka. Když je ovšem doma rodič, situace se mění. Rodič je vyšší autorita. Tím pádem moc milé au-pair nad dětmi mizí jako pára nad hrncem.

Našly jsme s Julií (mladá slečna věku šesti let) činnost, která nás obě naplňuje. Jedná se o stavění dřevěné dráhy pro vláčky. Chce to dokonale sehranou spolupráci, což vládáme a taky trochu myslet, aby kostky pasovaly dohromady. I to nám jde. Zábava je to bezpečná, nehrozí otřes mozku, protože člověk se povětšinou pohybuje vkleče na kolenou a nanejvýš se pohádáme, kde bude vlak parkovat.


Švédsko nemá hrady, zámky, ani zříceniny. Není to jako u nás, kde je nějaká historičnost na každém druhém kopečku. Mají tu spoustu kostelů, jeden jako druhý a (jak oni tvrdí) sem tam starý klášter (žádný jsem ještě neviděla, tak jim to moc nevěřím). Jsou i výjimky a na jednu takovou jsme se zajeli podívat. Zřícenina starého sídla z 18. století, postavená asi 50 metrů od dálnice. Byl z ní výhled do dalekého okolí, na jezero Vättern (druhé největší) a domečky v údolí, které z té výšky vypadaly jako pro panenky. A protože už bylo po čtvrté hodině, chtěli jsme si dát fiku, jenže všechny kavárny měly samozřejmě zavřeno (co je to za rozum zavírat v 16:00???). Otevřeno bylo v místním zmrzlinářství a tak jsme si, bez ohledu na venkovních deset stupňů, pochutnávali na naprosto lahodné a neuvěřitelně obrovské porci tohoto domácího smetanového zázraku.



To jsem jednou seděla sama u oběda. Když je člověk sám ve starém domě, může slyšet různé zvuky. Do ticha kdesi nad mou hlavou proniklo podivné škrábání a rychle se to přesunovalo z jednoho konce kuchyňského stropu na druhý. Mohl to být jen duch nebo myš. Dům má sto tři let, takže by se asi nebylo čemu divit ani jedné z možností. Protože jsem už velká, na duchy nevěřím a protože jsem rozumná, nepištím, když vidím myš. Osobně jsem se přikláněla spíš k tomu zvířeti, ale člověk nikdy neví... O pár dní později jsem si četla knihu. Sama v domě, když vtom slyším shora podivnou ránu, jako by se sesypala hromada hraček na podlahu. Byla jsem tam úplně sama. Podivná věc. Rozhodla jsem se to jít zjistit a v duchu se připravila na všechny možné scénáře. Duch, zloděj, myš, fata morgána. Vystoupala jsem po schodech a... Naše kočka domácí (spíš obří chlupatý kocour domácí) držel v tlamě myš. Živou. Ještě se vrtěla a hýbal se jí ocásek, avšak už asi chudinka poznala, že ze špičatých zubů šelmy se jen tak nedostane. Pěkně rychle jsem je oba vyprovodila ven pomocí zvuku kšššš a snad tu těch myší není víc.



Koncem října to tu balím. Brno, očekávej mě. A že bych si k obědu dala svíčkovou a že děkuji. 

P.S. Nutno podotknout, že tento článek má asi měsíční zpoždění, od té doby se udála spousta věcí a ještě se budou dít, počkejte si na další díl.

5 comments:

  1. :D Dokonale zoufalén zápisky městské holky, která se nějakou nešťastnou náhodou ocitla na venkově :)
    (Nemyslím to zle... jen se usmívám tomu, že asi nemáš ani tušení, co se děje na českých vesnicích...)

    ReplyDelete
    Replies
    1. To víš, žiju ve velkoměstě, které má pět tisíc obyvatel :P

      Delete
  2. Hltám všetko, čo napíšeš a nedočkavo čakám na ďalší diel :)

    ReplyDelete
  3. Zbožňuji tvůj blog! Hltám tvoje deníky i ostatní články a těším se na další díl. Jsi můj vzor :).

    ReplyDelete
  4. ha ha ja sa vždy tak zabávam na tvojich postoch ... budú mi chýbať tieto tvoje z švédska ... kámoš teraz došiel po štvrť roku z nórska a tiež tu ostáva pol roka lebo tam bude pol roka zima a nieje tam práca ...

    ReplyDelete