O létě.

Přiznávám, že nemám ráda léto. Tedy, mám ráda všechny letní činnosti jako grilování, spaní pod širým nebem a vycházející slunce, které mě ráno vzbudí, zpěv písniček u táboráku, vůni čerstvě posečené trávy, čtení knížek, když je moc horko na cokoli jiného. Chození po horách s krosnou plnou věcí (i když se po každém takovém zdolání hory zařeknu, že. už. nikdy. nikdy. nikdy. nikam. nepolezu.) , vaření guláše v kotlíku, koupání se (decentně). Ale nemám ráda letní počasí. Naprosto ne. Jen moc horko a nedá se nic dělat. Slunko pálí na všechno a mám spálená ramena. Bydlím na nejteplejším místě České republiky, ironie, co? (Kdybych si mohla vybrat, žila bych na místě, kde je věcně podzim, mlha a slunce se tam vyskytuje velice zřídkakdy.) Jsou komáři a klíšťata a vosy a ty já nemůžu vystát. Nemám ráda sama sebe opálenou. Faktor 30 to jistí? Jezdí se na dovolenou do jižnějších krajin, kde je sice nádherně, ale to horko je tam tisíckrát větší. Raději na sebe navleču víc vrstev než abych trpěla pod rozpálený slunkem. 

 A tak mi to švédské léto pasuje jako šité na míru. Vedra trvala jen měsíc (červenec), to jsem jakž takž přežila. A teď se ochlazuje, docela prudce, a počasí se mění dvakrát denně, od deště ke slunci a nazpět.

A nějaká dobrá věc? V létě jsem blonďatější, avšak mám tak podivnou barvu, že mi do rozpuštěných vlasů s oblibou létají čmeláci a jiný bodavý hmyz.

Můj úlovek ze Stockholmu, když jsem si ten stříbrný svetřík zkoušela, bylo venku horko, a tak jsem si říkala, že to s tou zimou třeba nebude tak zlé. Je to zlé, hlavně po ránu a bude hůř. Takže jsem dobře udělala. Na podzim budu ladit s pavučinami a deštěm.