Z deníku au-pair. Díl první.

O tom, jak jsem odjela na sever, kamsi na švédský venkov, kde se starám o dvě malé holčičky. Jak jsem rodinu hledala a našla, ale jen o fous. A o tom, kde jsem se to vlastně ocitla.

Už od svých osmnáctin jsem snila, že jednoho dne odjedu pryč a budu nějakou dobu pracovat jako au-pair – slečna na hlídání. Předpoklady by k tomu byly, měla jsem doma dva malé bratry, takže starat se o dítě jsem zvládala. Mým prvotním cílem byla Anglie, ostrovní zem plná rodin, které hledají slečny k dětem. Jenže jsem pořád nějak nebyla s to opravdu začít nějaké to místo hledat a tak sen zůstával jen snem.

Pak jsem nastoupila na VŠ na obor s tajemným jménem Skandinávská studia, který je převážně o jazyku švédském a na rok na au-pair zapomněla. Ale potom, začátkem letošního roku, jsem se rozhodla. Zkusím to taky. Sbohem Británie, jedu do Švédska. Vylepšit si jazykové znalosti jsem taky potřebovala jako sůl a kde jinde bych byla švédštině blíž?

Založila jsem si tedy profil na stránkách Aupair World a Scandinavian Aupair. Za tu dobu (od ledna!) jsem psala spoustě rodin a většinou nedostala odpověď, pokud ano, pak zápornou. Původní plán byl odjet začátkem června, ale čas plynul a plynul a pořád nic a pak už byla půlka května a já pořád neměla rodinu a začínala panikařit. Na prázdniny jsem už odvolala všechny akce, odmítla brigádu a všem okolo řekla, že pojedu pryč. Co teď?

Ze zoufalství jsem psala už i rodinám, které měly jako podmínku řidičský průkaz, který sice mám, ale schopnou řidičkou bych se rozhodně nenazvala a tak jsem ani do svých au-pair profilů tuto skutečnost neuvedla. A oni, světe div se, odepsali! Švédská rodina odkudsi z venkova! Domluvení jsme byli během dvou dnů a to i přesto, že mi spadl internet a porouchal se počítač a tak jsem hledala azyl u kamarádů, abych jim vůbec mohla odepsat. Smlouva byla následující – zůstanu od 10. června do konce října, pět měsíců, uf.

Jen pro ilustraci. Švédský venkov v mém případě znamená placatou otevřenou krajinu plnou polí a červených domečků. Všechno je svěže zelené, neb prší hodně a vydatně. Počasí se ze slunečného dne dokáže změnit na průtrž mračen, ani nemrknete. V létě je tu patnáct až pětadvacet stupňů, což už je pravdu vedro. Ale je tu krásně.

Pět měsíců, to si doma lehko představím, jenže realita je poněkud odlišná. Ocitla jsem se na naprostém venkově, spíš samotou bych to nazvala. Nejbližší vesnice je tři kilometry a čítá asi 200 obyvatel. Nikdo v mém věku, což mne poněkud trýzní. Nejbližší obchod (s jídlem) dvanáct kilometrů. A tak tu ve svém volném čase provozuji cykloturistiku, běhám, čtu švédské knihy a stále se chystám začít s bakalářkou. Za dna týdny přijede španělská au-pair, vkládám do ní spoustu nadějí a doufám, že nezklame. Budeme jen tři kilometry od sebe, takže vlastně sousedky.

S jazykem problémy nemám, okolí na mě mluví pomalu, neboť chápe, že za dva roky se člověk cizímu jazyku nenaučí. Od své tříleté svěřenky jsem si poslechla, že mluvím jako dítě, ale není se čemu divit. Přesto si rozumíme. Ona zase neumí r.

Hledat rodinu naslepo přes internet je velké riziko. Může se vám stát, že rodinu nenajdete. Mnohem jistější je oslovit agenturu, avšak ta si zase účtuje vysoké částky. U nás bych doporučila Student Agency, ale z vlastní zkušenosti posoudit nemůžu. Já měla štěstí, moje nová maminka mluví trochu česky a dala mi kontakt na slečnu, která u nich strávila minulé léto a pověděla mi, co a jak a nemusela jsem se strachovat, kam že to jedu.

Stát se au-pair ve Švédsku také není úplně běžné, jsem tu trochu jako atrakce. Švédské rodiny au-pair moc nevyhledávají a pokud ano, jen přes školní rok, kdy jsou rodiče v práci. Jenže já jsem na venkově a přes léto je tu zemědělská sezona. A tak mě tu (bod pro mě) potřebují jako sůl.

P.S. O mých dobrodružstvích na poli švédské gastronomie píšu na svém kuchařském blogu Děvče u plotny.